Žiji v jižní Americe již více než dvacet měsíců. Za těch 680 dnů, co zde vnímám svět odlišný od Střední Evropy, jsem se prostřednictvím nejrůznějších situací naučil vnímat určité věci, které mě dříve v Evropě unikaly.
Obraz první:
Vděk (Cuenca, Ekvádor)
Stařenka se sotva drží na nohou. Její tělo evidentně sužované podvýživou se opírá o masívní dřevěný klacek. V brzkém ránu se indiánka plouží městem, když tu na rohu ulic Juan Caramillo a Tarquí spatří Boží muka. Ruce hubené jako pastelky odkládají hůl, jež kdysi byla statnou větví úrodné jabloně. Balancujíce s rovnováhou bytost pokleká před ukřižovaným Kristem. Pravá ruka se s důstojností až nadpozemskou dotýká postupně čela, ramen, solaru, načež pokračuje ke rtům pro polibek. Pokřižování se typické pro Latinskou Ameriku. Stařenčiny rty ševelí souvislou děkovnou modlitbu za vše dobré co ji každičký den potká. Výjev jako z obrazu El Greca mne již nikdy od té doby nesejde z mysli a vždy ve mne bude blikat coby výstražná kontrolka.
Obraz druhý:
Bláznův smích (Medelín, Kolumbie)
Stojím na rozlehlé křižovatce a chystám se vkročit na zelenou, když slyším za mými zády smích tak euforický, až se instinktivně stáhnu o krok zpátky ke vstupu do stanice metra Poblado. Motorka mne míjí o pouhé centimetry. Strašidelně se chechtající řidič je evidentně nastřelený kokainem a v doslova sebevražedné euforii doslova letí jako neřízené torpédo po nebezpečné a dravé výpadovce "Avenida Industrial". Ještě v dáli jej vidím jak v obrovském hazardu doráží na kamiony a objíždí je v rychlosti tornáda s milimetrovou přesností.
Jen kousek od křižovatky střídá pach benzinu "olor" ne nepodobný odéru ucpaného sifonu obstarožní pračky. To městská stoka dává o sobě drsně vědět. V mohutném vybetonovaném korytu slyším řehot. Smích se láme o chrlení proudu tekutiny špinavější než-li obsah septiku. Pátrám očima po zdroji smíchu a nalézám jej v samotném korytu řeky. To místní tulák poslouchá vesele mluvené slovo z rádia zatímco si nahý pere v Medelínské stoce kalhoty a košili. Jen kilometr vzdušnou čarou ve čtvrti Poblado bydlí ti nejbohatší lidé z celé Kolumbie. Muž se směje, užívá si humoru z rádia i hřejivého slunce a pere prádlo s vášní a gustem guatemalských indiánek od jezera Atitlán. Dlouho jsem ten zdánlivě sebezničující smích nemohl pochopit. Až onehdy, když mne v kolumbijských horách do tváře uštkl škorpion, jsem tomu druhu smíchu porozuměl. Je to způsob jak si zachovat nervy a paradoxně i důstojnost. Těch třináct hodin kruté bolesti z jedu škorpiona, jsem tehdy ne pro sténal, ale prosmál, připomínajíce figurku z Breughelových obrazů.
Obraz třetí:
Srdcem do magična (Tablon, Kolumbijsko-Ekvadorská hranice)
Uprostřed jako troud suchých hor lze kousek od města Pasto najít osadu Tablon, jejíž jedinou "atrakcí" je místní skromný hostinec poskytující oddych projíždějícím řidičům. Majitelem je jednooký stařík, který skládá po večerech žalmy. Zve mne do venkovní kuchyně za hospůdkou. Uprostřed velkého chaosu, škaredého harampádí a v zajetí skalisek se prochází s královskou důstojností
páv. Prohlíží si mne a starce s jedním okem. Ve středu samotného zmaru se chová jako král. Jsem ohromen a připadám si jako v obraze Salvadora Dalího. Nic tak roztomile absurdního můj zrak ještě nespatřil. "Koupil jsem jej před osmi roky od jednoho bláznivého amerického milionáře co prodělal mozkovou mrtvici nedaleko odtud na své haciendě a už se o něj nemohl postarat. Od té doby milionářský páv rozveseluje mé bytí." Stařec a jeho společník tak tráví magický život v podmínkách, kde by z nás málokdo přežil pouhý týden. Miluji Jižní Ameriku a její obrazy, neb mne učí pokoře a nadhledu.
