Sám Pánbůh to tak zrežíroval. Krátce po sobě odešli z tohoto světa dvě významné osobnosti veřejného života. Jejich životy a umělecká tvorba nicméně symbolizují zcela protikladné hodnoty.
Na jedné straně konformní prostředí světa populární hudby, jehož smyslem je uspokojit většinového diváka a posluchače za jakoukoli cenu. Hudba zde nevzniká na základě hlubokého tvůrčího procesu, nýbrž na zakázku. Již dopředu je znám vkus určité doby, a do této šablony se pak napasuje jednoduchý hudební motiv, který se s touto potřebou co možná nejlépe kryje. Tím, že se z písně stane známý hit, tím se opět zpětně posiluje onen lidový vkus, který si žádá další pokrm, atd.
Tohle není umělecké prostředí v pravém smyslu slova. Je to především komerční svět, který reaguje na poptávku konzumentů. Je to svět povrchu a není nutné mu to vyčítat, neboť tento svět je přesně takový, jaký ho chceme mít.
Podobně jako existuje v rámci hudebního žánru svět tzv. pop music, stejně tak je tomu i ve společnosti. I zde je výrazný prostor pro povrchní, plytkou a podbízející se politiku, která pouze reaguje na poptávku spotřebitele. A naprosto stejně jako to dělají skladatelé popu, i mnozí politikové vytvářejí svou veřejnou tvář tím, že opakují to, co chtějí lidé slyšet, namísto slov vycházejících ze srdce a svědomí. PR agentura vám neřekne, co je dobré a potřebné pro psychické zdraví společnosti, zato vám skvěle poradí v tom, co budou lidé s chutí poslouchat, a s čím se většinově identifikují.
Tohle není zdravé sociální prostředí, je to svět povrchu. Řekne-li předseda Ústavního soudu, že pohřeb se státními poctami si zaslouží především lidé jako Vlasta Chramostová, pak má jistě pravdu. Ovšem jako replika mu přilétne jedovatý osobní útok, že se nemá co plést do politiky, a hledět si soudu. Tak daleko jsme to dopracovali. V této zemi aby se již každý bál cokoli vyslovit, co nebude v souladu s viděním Hradu. Vždyť i předseda ÚS je sejmut jako malý fracek. Je zde jediné centrum, jež je oprávněno nám smrtelníkům diktovat co je správné. Ta útočná a nenávistná forma vše umocňuje.
Na druhé straně je svět paní Chramostové. Svět lidí, kteří pochopili, že jsou vyšší hodnoty, než počet prodaných nosičů, nebo množství hodin strávených na stříbrném plátně. Skutečná velikost člověka se pozná až tehdy, kdy jej osud postaví do situace, kdy se musí rozhodnout mezi cestou v souladu se svým svědomím, nebo pohodlnější stezkou pragmatického vyrovnání se s daným stavem. Nikoho nelze za jeho rozhodnutí kritizovat, ale hrdinou je pouze ten první. Pokud jde o toho druhého, tomu dá kosmos dříve či později další možnost, a postaví ho do obdobné situace. Nikdo není za svá rozhodnutí navždy zatracen. Jen potřebuje na určité věci více času.
Tato země je děsivě rozdělena. Žel, velkou zásluhu na tom mají současní mocní, kteří jsou do značné míry autory tohoto rozštěpení společnosti, a kteří tuto situaci zneužívají pro svůj (domnělý) prospěch.
Bylo by velmi snadné se v tuto chvíli postavit na tu „správnou“ stranu a vyhlásit té druhé boj na život a na smrt. Bohužel tudy cesta nevede. Takový postoj pouze prohlubuje již tak neúnosnou polaritu. Ať se mi to líbí nebo ne, i já mám ve své duši ten rozměr, který reprezentuje současný Hrad (a nejen on). V duši každého člověka je Kristus i Lucifer. A právě proto, že existují protikladné rozměry v každé lidské bytosti, mají svůj zrcadlový odraz též v psyché národa. K nápravě vede jediná cesta. A není to žádná vnější cesta boje. Je to niterná pouť uvědomění si vlastních slabostí, a jejich pozvolná proměna na vlastnosti míru a porozumění.
