Spirituální dvojník, jehož vytváří naše podvědomí, je poměrně zajímavé téma okultní oblasti. Jeho vzezření věrně zobrazuje stav naší duše v současné chvíli naší osobní evoluce.
Kdo se vydá na okultní dráhu čirého sobectví, musí počítat s důsledky, o kterých si nyní něco řekneme. O té první věci jsme už mluvili v souvislosti s králem skřetů Alberichem. Připomeňme si jeho výkřik na začátku Wagnerova Rýnského zlata:
Světlo vám ruče zhasnu, zlato útesům vyrvu,
ukovám pomsty prsten;
jen ať ty vody to slyší, jak budu proklínat lásku!
Kdo touží po moci za jakoukoli cenu, kdo chce ovládat ostatní bytosti bez ohledu na to, co přitom tyto bytosti prožívají, ten těžko může mít v srdci prostor pro soucit a empatii. Takže jde o obchod – za propůjčení okultních sil se platí ta nejvyšší cena, člověk musí odevzdat moci, jíž se podvolí, to nejvyšší ze sebe, světlo lásky. Tohle nikoho nepřekvapí. To dává smysl. Soucitný černý mág by byl špatný černý mág.
Nicméně nestačí odřeknout se lásky. Zrovna tak se adept černého umění musí zbavit protipólu lásky – strachu. Černokněžník se nesmí bát nikoho a ničeho, ani svého stínu. Strach by jej oslaboval, stejně jako soucit, bojácný čaroděj by byl špatný čaroděj. On je povolán vše ovládat, tedy sám nesmí být ovládán ničím, ani vlastními obavami. Jediná moc, jež vede jeho kroky, je ta, jíž odevzdal svou duši. Řekněme, že existuje způsob v rámci rituální magie, díky němuž se docílí toho, že příslušný zasvěcenec přestane výraznou měrou pociťovat strach. Jak se tímto zásahem změní psychologický profil dané osobnosti? Velice podstatně – takový člověk přestane prožívat a projevovat negativní vlastnosti! Vždyť, jak víme, veškeré naše nedobré postoje vycházejí ze strachu. Strach je podhoubím, z něhož vyrůstají všechny negativní emoce, podobně jako láska je podhoubím, jež dává život každé pozitivní síle v nás.
Takže skutečný černý mág nezná lásku ani strach. Nemiluje, vzpírá se nenávisti, jakkoli to zní podivně, neprojevuje negativní emoce, protože tyto pocity by jej činily zranitelným, omezovaly by dosah jeho působnosti. Je zcela ovládán chladnou účelovostí a pragmatismem. Ten, kdo se vědomě oddá službě nelidskosti, postupně ztrácí schopnost prožívat emoce. City jej brzdí, omezují, obnažují jeho slabiny. Jejich síla je přesměrována, pokud se nepletu, na základě principu zachování energie, do navýšení intenzity vůle a myšlení. Povstává skvostný intelekt a nesmírná síla vůle. Trojrozměrná bytost je redukována na dvourozměrnou bytost mysli a vůle.
Děje se to asi tak: krátký čas před narozením nás prostoupí jiná, naší terminologií bychom řekli ahrimanská duchovní bytost. Ta je v nás stejně tak, jako naše vlastní duše. Tyto bytosti mají mimořádně vysokou inteligenci a výrazně rozvinutou vůli, ale žádné srdce, nic z toho, čemu se říká lidská emocionalita. A my tak kráčíme životem, že máme svou duši a takového dvojníka, jenž je mnohem chytřejší než my, velmi inteligentní, ale má mefistotelskou, ahrimanskou inteligenci, a k tomu ahrimanskou vůli, velmi silnou vůli, jež je přírodním silám mnohem blíže než naše lidská vůle, regulovaná našimi pocity.[1]
V určitém smyslu by se tedy dalo říci, že mistr černého řemesla stojí mimo dobro a zlo. Stejně jako bílý čaroděj, jenž vyzařuje světlo a lásku, která objímá všechen stín. V čem je tedy rozdíl? Zásadní rozdíl spočívá v tom, že černý mág žije v extrémní dualitě, napětí, neboť vždy bude někdo, kdo je mocnější než on. On vytváří konfliktní prostředí, přičemž na druhou stranu ví, že jakékoli napětí doprovázené projevením negace je hrozbou, jež ho může zavléci do bažin strachu a bezmoci. Je si dobře vědom, že boj přináší strach, a také naopak, ze strachu se rodí svár. Kreativní činnost jej vede k eskalaci napětí a duality, ale současně chce eliminovat pocity, jež se na základě tohoto přístupu derou na povrch. To je kvadratura kruhu, před kterou mág stojí, to je existenciální výzva, která nemá řešení. Tohle je slabé místo mezi lopatkami pokročilého adepta černého umění.
Poslechněme si, co na adresu tzv. dvojníka říká Trevor Ravenscroft:[2]
V každé lidské bytosti existuje jistý druh „antičlověka“, který bývá ve slovníku definován jako „protějšek“ i „duch“. Mnozí filosofové a básníci popisovali své osobní zážitky s tímto duchem, kterého okultismus nazývá „dvojníkem“.
Konfrontace s dvojníkem je běžnou zkušeností lidí, kteří se ubírají okultní cestou. Je to jedna z mnoha zkušeností při hledání svatého Grálu, která vyžaduje jak vnitřní morální sílu, tak schopnost dosáhnout takové vyváženosti mysli, jež je potřebná, aby bylo možno vyrovnat se s duchovními skutečnostmi, které před valnou většinou lidstva zůstávají skryty.
Jako sám Mefistofeles má i dvojník své oprávněné místo v družině Pána. V duši člověka se stává opozicí k citům, jako je Dobro, Krása a Pravda. Jenom opozicí proti dvojníkovi, takřka odhodlaným tlakem proti němu, jsme schopni jako lidské bytosti nalézat pravou morální cestu. Po celý život stálé napětí mezi duší člověka a dvojníkem poskytuje skrytý podnět k poslušnosti diktátu svědomí.
Dvojník je protilidský, je to antičlověk. Dvojník neexistuje jen jako ahrimanský stín jednotlivého člověka. V této dvojníkovské subhierarchii se nacházejí členové s mocí daleko větší, a ti hrají roli antiduchů národů a ras. Konečně existuje i dvojník světa, antiduch lidstva, jenž hraje svoji historickou roli ve službě Luciferovi v opozici vůči řádné evoluci vědomí člověka. …
Tento nelidský nápor dvojníka na duši stárnutím zesiluje a vědomá zkušenost odporu proti zlu při snaze dosáhnout morálních cílů pokračuje po celý náš život. Ale dvojník, stínová bytost obav a temnoty, se obává smrti, poněvadž nedokáže čelit konfrontaci se světlem duchovní existence v záhrobí. Proto dvojník opouští duši člověka přesně tři dny před smrtí. Citlivé duše jsou si schopny uvědomit tento moment odchodu dvojníka a během oněch posledních tří dnů svého pozemského života zažívají vnitřní pocit míru a harmonie.
Slova Trevora Ravenscrofta jsou jistě zajímavá, nicméně existuje i jiný, méně dualistický pohled na duchovního dvojníka v nás. Tohle téma patřilo k těm záhadám lidského života, jež byla po tisíciletí držena pod pokličkou mysterijního zasvěcení. Zaslouží si proto naší pozornosti. S pomocí jasnozřivého pohledu Rudolfa Steinera se pokusíme o hlubší náhled na tuto podivuhodnou zkušenost. Uvidíme, že lze vnímat a interpretovat tento stínový obraz i jinak než optikou protilidského antičlověka.
Strážce prahu
Dvojník se může projevovat jako tzv. strážce prahu. Strážce prahu je v okultní nauce bytost, která nám brání v předčasném vstupu do nadsmyslových[3] oblastí. Dokud člověk neodvedl dostatek práce na posílení svého mravního vědomí, dokud se neočistil od nejhrubších nečistot vášní a pudů, dokud se nepovznesl k určitému neosobnímu postoji v posuzování druhých i sebe, dokud netuší, co je život v pravdě, do té doby by mu předčasné otevření vnitřních smyslů mohlo přivodit újmu na psychickém i tělesném zdraví.
Předčasný nástup jasnozřivosti a náhlé zjevení dvojníka nebo strážce prahu by mohlo toho, kdo neuskutečnil veškeré přípravné práce a všechna mu uložená bezpečnostní opatření, přivést k šílenství.[4]
Na celém fenoménu dvojníka – strážce prahu je možná nejpozoruhodnější ten fakt, že tato bytost je stvořena působením nižšího lidského já. Není to ale vědomý výtvor ega, ani kompozice vyššího já. Tím, kdo hraje aktivní roli v konstituci astrální energetické kopie, je podle anthroposofie síla zvaná Ahriman.[5] Určitým složkám duše, jimž je umožněno odloučit se z celkové energetické koncepce člověka, dává Ahriman formu a život. Je složité mluvit o dvojníkovi jako o antičlověku, neboť je výrazem nás samých na určité úrovni vývoje duše. Jeho bytostná forma je zrcadlením stavu našeho pozemského vědomí.
V průběhu etapy, která se v křesťanském zasvěcení nazývá trnová koruna, nastává strach probouzející fenomén, jenž nese označení „strážce prahu“, a jenž by se dal také pojmenovat jako projev dvojníka. Duchovní bytost člověka, vytvořená z jeho impulsů vůle, jeho přání a jeho rozumových schopností, se ukáže zasvěcenci jako obraz jeho snového vědomí. A tento obraz je někdy odpudivý a budící hrůzu, neboť je důsledkem jeho dobrých a špatných vlastností a jeho karmy; jedná se obraznou personifikaci z toho všeho na astrální rovině.[6]
Dvojník je bytost utkaná z energií tzv. pozemského plánu, je vytvořen z impulsů vůle (Willensströmungen) éterného těla, z přání (Wünsche) a tužeb emocionálního těla, a z rozumových schopností (Verstandesfähigkeiten) našeho těla mentálního. Je tedy koncipován z aurických těl země, z oněch sfér lidské aury, které během smrti odkládáme spolu s naším tělem fyzickým. Tato těla se po smrti rozpouštějí do příslušných energetických rovin zemské aury, a proto ta nutnost dvojníka opustit člověka krátce před smrtí,[7] v opačném případě by se totiž rozpustil spolu s nimi. Rád by se povznesl do vyšší úrovně, nicméně mocné očistné světlo procházející naší bytostí během přechodu na astrální rovinu by jej zřejmě roztrhalo na kusy.
Barbara Ann Brennan často vnímala svým duchovním zrakem tento proces oddělování zemských a nebeských složek lidské bytosti, tady je její svědectví:
Fyzická smrt, kterou bychom mohli nazvat přechodem k vyššímu vědomí, může být nahlížena jako proces týkající se energetického pole. Teď to popíšu, abyste porozuměli procesu smrti z aurického hlediska. Jedná se o čištění pole, projasnění a otevření všech čaker. Když umřete, přejdete do jiné dimenze. Dojde k rozpadu ve třech nižších čakrách. Dochází k rozpuštění – a všimněte si, že říkám rozpuštění – tří nižších těl. Ti z vás, kteří někoho viděli umírat, si možná všimli, že ruce, obličej a pokožka vypadaly jako perleťové – opalizovaly, a kolem nich se vzduchem vznášely krásné perleťové obláčky. Tyto obláčky jsou nižší energetická těla, která slouží k udržení fyzického těla pohromadě. Došlo k dezintegraci. Odlétají pryč. Čakry jsou otevřené a provázky energie se vytrácejí. Horní čakry jsou velké díry, otevřené do dalších dimenzí. To je počáteční stadium smrti, kdy se energetické pole začíná rozdělovat. Nižší části energetického pole se oddělují od vyšších částí. V průběhu zhruba tří hodin kolem času smrti dochází k duchovnímu omývání těla, k jakémusi „duchovnímu babtismu“, kdy energie hnaná hlavním silovým kanálem vystřikuje jako fontána. Vodotrysk zlatého světla pročišťuje všechny bloky. Aura se stává zlato-bílou. Jak to prožívá umírající? Určitě jste slyšeli o těchto vzpomínkách. Osoby vidí celý svůj život, jako by byl omytý. Všechny bloky jsou odstraněny. Všechny zapomenuté zážitky tohoto života jsou odblokovány. Všechny procházejí vědomím. Celý příběh tohoto života prochází vědomím, a když odejde osoba, odchází i vědomí. Rozpadnou se všechny hradby, které jsme postavili do cesty procesu transformace v tomto životě. Dochází k úžasnému, osvobozujícímu sjednocení. Sjednocujeme se se svým vyšším Já a cítíme jas a nekonečnost. Takže smrt je vlastně, nehledě na obecné mínění, úžasný zážitek.[8]
Je to nejspíše tento mohutný vodotrysk zlatého světla, jenž proudí z dolní kořenové čakry páteřním kanálem vzhůru, čeho se bytostně obává náš vnitřní stín. Jeho tělo je složeno z energetických proudů zemského plánu, ze síly vůle, svazků emocí a struktur myšlení. Síla božského očistného světla by jej rozložila na jednotlivé složky, které by se vrátily do příslušných aurických těl planety země. To by byl konec dvojníka jako samostané bytosti.
Menší strážce prahu je samostatná bytost. Tato bytost pro člověka neprojevuje svou existenci, dokud nedosáhl příslušného vývojového stupně.[9]
Je-li něco obrazovou esencí naší nižší přirozenosti, určitou skrytou kopií, otiskem nebou stopou pozemských forem lidské bytosti, jak lze v tomto případě mluvit o samostatné bytosti?
Rudolf Steiner by na tuto otázku odpověděl, že zrození dvojníka jako vnější entity souvisí s poctivým spirituálním úsilím žáka duchovní cesty. Jedná se o to, že na určitém stupni vývoje pocítíme potřebu zbavit se našich slabin, nízkých pudů i předsudečných postojů. Pocítíme nutkání vysadit, vypotit, vytlačit tyto rozměry našeho pozemského já mimo náš energetický systém, asi tak, jako když se had zbavuje své kůže. Čím důslednější a odhodlanější je naše vůle po sebezdokonalení, tím větší je pravděpodobnost vytvoření vnější formy našeho energetického dvojníka.[10]
Vstupuje-li dvojník do lidského těla ještě před narozením, v určitém smyslu tedy nezávisle na duši, znamená to jediné: Jde o energetický otisk minulého vtělení,[11] otisk, jenž se nerozplynul v aurických vrstvách země jako ostatní pozemské složky lidského energetického systému (tělo éterné, emocionální a mentální). Tím, že včas před smrtí opustil naši tělesnost, zachránil sebe jako astrální psychonoetickou jednotku. Čas do našeho příštího příchodu na zemi strávil v nižších astrálních rovinách, tzv. kamaloce, poté se začíná opět rozhlížet, aby nalezl svého starého nositele jdoucího vstříc zrození, a mohl se s ním opět spojit.
Jak je možné, že ačkoli dvojník nemá vlastní astrální tělo, přesto přebývá v astrální oblasti? Každá bytost je primárně vtělena v tom světě, ve kterém se nachází její tělo s nejnižší vibrační aktivitou. Neznamená to ovšem, že žije pouze ve světě, jehož součástí je ono krajní, poslední, bytostně nejmladšího tělo. Na této úrovni je inkarnována, ale zároveň bytuje ve vyšších světech prostřednictvím svých příslušných, s těmito světy kompatibilních aurických vrstev. Každá složka aury spojuje danou bytost s tím energetickým polem, jehož je příslušná aurická vrstva součástí. Například u člověka mezi narozením a smrtí je ze všech jeho těl vibračně nejnižším tělo fyzické. Toto tělo je součástí fyzické roviny, a proto je člověk v této době vtělen ve fyzickém světě. Vztáhneme-li to na dvojníka, platí, že v mezidobí, kdy očekává naše příští vtělení, je jeho tělem s nejnižší vibrační silou tělo éterné (krom toho disponuje rovinou emocionální a mentální, to vše jsou rezidua naší minulé inkarnace). Dvojník je tedy přísně vzato vtělen v éterné oblasti. Nicméně, jak jsme již zmínili, každá vyšší bytostná rovina obsahuje v sobě veškeré nižší světy. Astrální bytostná úroveň tedy kromě jí přináležících vysokých vibrací obsahuje i všechny světy nižší – rovinu fyzickou, éternou, emocionální a mentální. Tudíž bytost vtělená na jakékoli z těchto úrovní je zároveň součástí astrální pláně. I bytosti, které nemají vlastní astrální tělo, náleží k nižším úrovním astrálního světa.
Jakým způsobem nám vlastně strážce prahu brání vstoupit do astrálních oblastí? Rudolf Steiner mluví v tomto kontextu o jakémsi skrytém, nevědomém ostychu či studu,[12] který dlí v hlubinách naší duše. Tento stud uzavírá obraz dvojníka v podvědomí, aby se nedostal na povrch, aby nám jeho případné zjevení nepřivodilo naprostou ztrátu sebedůvěry a sebevědomí. Neboť, přiznejme si, pohled do zrcadla vlastní duše, v němž by se objevil odpuzující obraz skřetí tváře, není nic, po čem by člověk zrovna prahl, a co by lehce ustál. Vypadá to tak, že jedinec bez jakýchkoli duchovních pretencí, bez soucitu, a alespoň elementární potřeby žít také pro druhé, vytváří vlastní energetickou kopii, jež je více skřetem než čímkoli jiným. Takový pohled by šel těžko ustát. Všechno je to o vývoji lidské psyché. O tom, jak důležité je pracovat na sobě samém, jak zásadní je věnovat úsilí práci na vlastní soše.
Poslechněme si prorocká slova velkého novoplatonika Plótína:
Jak můžeš spatřit, jakou krásu má dobrá duše? Vejdi do sebe a viz! A jestliže sebe ještě neuvidíš jako krásného, tu tak, jako ten, kdo tvoří sochu, která má být krásná, něco odebere, něco obrousí, jinde ohladí a jinde zas očistí, až nám na soše ukáže krásný obličej, i ty odeber, co je zbytečné, a narovnej křivé, očišťuj temné, přičiň se, aby bylo jasné, neustaň pracovat na své soše.[13]
Započít mystickou pouť prací na svém energetickém systému a na otvírání čaker není dobrý nápad. Skutečně je zapotřebí mnoho let pracovat na zušlechtění mravního vědomí, praktikovat tzv. spirituální alchymii, transmutovat kovy svých nedobrých vlastností, pročišťovat, zbavovat je nánosů zažité špíny, vyhledávat je s precizností soukromého detektiva, nebát se jim pohlédnout do očí, ale zároveň se nezhroutit do přílišné sebekritiky. Pokusit se o život v pravdě. Kdo bude v tomto procesu postupovat s láskou k sobě samému, nic jej nezastaví, a jeho pokrok bude enormní. Kdo se bude spoléhat jen na vůli, toho cesta bude trnitá a bolestná, ale přesto, bude-li upřímná a odhodlaná, pak i takový student nakonec pochopí, že klíčem k poznání je soucit a vědomí jednoty, nikoli boj se „zlem“. Teprve po zvládnutí těchto přípravných prací nastane vhodný čas pro zahájení cvičení vedoucích k otevření vnitřních smyslů, a tím ke vstupu do nadsmyslných oblastí.
Jediným zlem je rozpolcenost naší duše, zapomínání na krásu vlastního božství, a projektování vnitřní duality a nevědomosti na ostatní lidské bytosti. Každý z nás je jinak pokročilý, každý stojí na jiném místě úbočí kopce, nikdo ale není lepší nebo horší. Všichni lidé jsou poutníky ke svému pravému Já. Někteří již kráčejí s plným vědomím tohoto záměru, jiní se prozatím chystají na své vnitřní probuzení. Veškeré bytosti jsou součástí této úchvatné hry sebereflexe absolutna.
Dobrým příkladem toho, jak nesnadno čitelný je svět, je poznámka Rudolfa Steinera, že významným pomocníkem v procesu objektivizace vnitřního dvojníka je archanděl Samael, bytost tzv. levého sloupu v kabalistické tradici.[14]Takže pomoci se zpředmětněním našeho vnitřního stínu se můžeme dočkat od bytosti, jíž náleží titul „Jed Boží“.[15] V hebrejské tradici byl tento archanděl považován za anděla smrti, což je mimořádně zajímavé v kontextu náznaku R. Steinera, že náš dvojník plní také funkci anděla smrti, když několik dní před odchodem na astrální rovinu opustí naše tělo. Pokud je přímá spojitost mezi temným dvojníkem, jehož tvoří život ve hmotě, a Samaelem, znamenalo by to, že tatáž bytostná síla nám na jedné straně brání ve vstupu do vyšších světů a zároveň nám v tomto našem úsilí podává pomocnou ruku. Ne nadarmo se říká, Boží cesty jsou nevyzpytatelné.
Na závěr si řekněme hlavní myšlenku předcházejících úvah: Nižší lidská přirozenost se kromě těla fyzického skládá ze tří těl pozemského plánu, těla éterného (matrice, z níž povstává hmota, nesoucí energii vůle a života), těla emocionálního (svět pocitů a smyslového vnímání) a těla mentálního (analytický a syntetický rozum, lidské sebevědomí). Všechna tato těla se po smrti navracejí do příslušných energetických sfér zemské aury. Nicméně určitá část tohoto nižšího já se nerozpouští a vytváří novou bytost, která má v určitém smyslu vlastní život a vlastní vývoj. Tento vývoj či transformace dvojníka je odrazem proměny a evoluce naší pozemské duše. Společně můžeme dojít spásy nebo upadnout do propasti. Práce na zušlechtění mysli, pocitů a vůle přináší změnu ve vzezření našeho dvojníka. Na počátku je jeho podoba odpudivá, zná jen touhu po moci a majetku, proklíná lásku, je králem skřetů, Alberichem, jenž žije pouze lačností. Poté má tisíc jiných tváří, aby na konci niterné evoluce se z něj stal král elfů, Oberon, krása a dokonalost jako odlesk záře naší vnitřní metamorfózy.[16] Pak se opět obě bytosti spojí v jedinou zářivou duši.
Ukázka z knihy Ódinova cesta, Fabula 2023
[1] R. Steiner, St. Gallen, 16. 11. 1917, Das Geheimnis des Doppelgängers, GA: 178, s. 58
[2] Trevor Ravenscroft, Kopí osudu, kap. 22, Dvojník, Books 1998, překlad Josef Zumr
[3] Použití pojmu „nadsmyslový“ může být matoucí. Mohl by vyvolat pocit, že ve vyšších světech se člověk orientuje jinak než prostřednictvím smyslů, což není přesné, „nahoře“ vnímáme díky vnitřním smyslům, tzv. vyšší smyslové vnímání se děje pomocí systému otevřených čaker.
[4] Rudolf Steiner, Pařížské přednášky, Kosmogonie, 25. května – 14. června 1906, 8. přednáška
[5] Protože člověk není schopen ovládat určité části duše, chápe se jich Ahriman. A pak se uplatní Ahrimanovou činností tendence, která je neoprávněná, která vzniká tím, že Ahriman překračuje své hranice, že takové díly lidské éterné bytosti, a také lidské astrální bytosti, jež mají sklon se uvolnit od ostatního duševního života a státi se samostatnými, se nechají tvarovat Ahrimanem tak, že jim dá lidskou podobu. Celkem vzato se to má se všemi našimi myšlenkami, které tkví v nás samých, tak, že mohou přijmout lidskou podobu.
R. Steiner, Die Geheimnisse der Schwelle, 7. přednáška, München, 3. 8. 1913
[6] ibid.
[7] Takto by mohl promluvit dvojník ke svému předobrazu, který ho již vnímá: Až dosud jsem vystupoval z tvé osobnosti pouze tehdy, když tě smrt odvolala z pozemského života. Ale i tehdy zůstala moje postava pro tebe zahalena. Pouze mocnosti osudu, které nad tebou vládli, mě viděli, a mohli podle mého vzezření v mezidobí mezi smrtí a novým zrozením zformovat sílu a schopnost, abys mohl v dalším pozemském životě pracovat na zkrášlení mé podoby ke spáse svého údělu. Byl jsem to já sám, jehož nedokonalost znovu a znovu nutila mocnosti osudu přivést tě zpět do nového ztělesnění na zemi. Když jsi zemřel, byl jsem u toho; a kvůli mně určovali vládci karmy tvé znovuzrození. Teprve kdybys mne v průběhu opakovaných životů přetvořil vědomě k dokonalosti, nepropadl bys mocnostem smrti, nýbrž zcela by ses se mnou sjednotil, a přešel bys se mnou do nesmrtelnosti. Tak stojím dnes viditelně před tebou, jako jsem vždy stál vedle tebe v hodině smrti. Až překročíš můj práh, vstoupíš do říší, do kterých jsi jinak vstupoval po fyzické smrti. Vstoupíš do nich s plným vědomím a napříště, byť viditelně budeš nadále kráčet po zemi, budeš putovat současně v říši smrti, která je však říší věčného života. Já jsem skutečně také anděl smrti; ale já jsem zároveň nositel nikdy nevysychajícího vyššího života. S živoucím tělem zemřeš skrze mne, abys zažil znovuzrození k nezničitelnému bytí. R. Steiner, Wie erlangt man Erkenntnisse der höheren Welten? Dornach 1992, s. 194
[8] B. A. Brennan, Ruce světla, Pragma 2002, přel. Eleonora Kutnarová, s. 108.
[9] R. Steiner, O poznávání vyšších světů, Baltazar Praha 1993, přel. Jan Dostal, s. 131
[10] R. Steiner, Esoterische Stunde, Hannover 31. prosince 1911, GA: 266 b, s. 274
A co je jiným nevyhnutelným zážitkem, který člověk vnitřně prodělá, nevyhnutelným, neboť je důsledkem věrného následování esoterních cvičení? To je rozdělení osobnosti, k němuž dojde. Člověk začne mít postupně pocit, jako kdyby něco vedle něj kráčelo, něco, co spolumyslí, poslouchá, ba dokonce, není-li člověk vnitřně velmi silný, co spolumluví. Je to druhé já, jež vystupuje, dvojník, jehož člověk ze sebe vysadil. Čím vážněji kdo kráčí mystickou stezkou, tím více toho ze sebe, ze svého starého člověka vysazuje, to znamená, že odkládá jako had jednu kůži za druhou. Tyto kůže – symbolicky řečeno – se stávají druhým tělem, dvojníkem, který člověka již neopustí. Člověku, který ze sebe vysadil dvojníka, se ve starých egyptských mystériích říkalo „kha-člověk“. Dvojník je na kha-člověka navázán, aby jej stále upomínal na to, jaký byl jeho minulý život, nebo jaký ještě je. To není vždy příjemné zjištění. Ale vědomé vedení tohoto dvojníka napomůže k uvědomění si svých chyb, aby se člověk mohl lepšit. Je dobré neustále pociťovat jeho přítomnost, jinak hrozí nebezpečí, že přes všechny své vysoké ideály a záměry zapomene, co je ve skutečnosti jeho vnitřn život a co jsou jeho slabiny. Dokonce i vysoký zasvěcenec by mohl být ohrožen na životě, přes jeho vysoké duchovní úsilí, kdyby na tohoto dvojníka na okamžik zapomněl. Mohl by skutečně ztratit své fyzické tělo, podobně jako někdo, kdo je tak zahloubán do nějakého vznešeného problému, že zapomene dávat pozor na své tělo, a přejede jej kolemjedoucí auto. Čím silnější je nástup dvojníka, tím lépe pro náš vnitřní vývoj, v opačném případě bychom mohli zabřednout do velkých iluzí o nás samotných.
[11] Jako dvojník se často projevuje nerozpuštěný zbytek astrálního těla předešlé inkarnace, jenž zůstal v kamaloce, a který se vetkal do současného pozemského ztělesnění. Tento astrální zbytek se může lehce uvolnit a projevit se jako samostaná bytost. (Anthroposofický termín astrální znamená zde éterný + emocionální + mentální, pozn. překl.) https://anthrowiki.at/Doppelgänger
[12] Tento skrytý pocit … zabraňuje, aby nejvnitřnější podstata člověka předstoupila před něho ve vnímatelném obraze. Kdyby tento pocit neexistoval, pak by člověk sám sebe vnímal takového, jaký v pravdě je; své představy, pocity a svou vůli by neprožíval jen niterně, nýbrž by je vnímal, jako vnímá kameny, zvířata a rostliny. Takto se tento pocit stává tím, co zahaluje člověka před sebou samým. Ale tím zahaluje i celý duchovně-duševní svět. Zahalením vnitřní podstaty člověka dochází k tomu, že není schopen vnímat to, na čem by rozvinul nástroje poznání duševně-duchovního světa; nemůže svou bytost tak přetvořit, aby získala duchovní orgány vnímání. Jestliže ale člověk pravidelným cvičením pracuje na tom, aby tyto orgány vnímání získal, pak jako první vjem se ukazuje obraz sebe sama. On vidí svého dvojníka. Toto sebenazírání nelze oddělit od vnímání ostatního duchovně-duševního světa. V běžném životě tělesně-smyslového světa působí charakterizovaný pocit tak, že neustále uzavírá bránu k duchovnímu světu. Pokud by člověk chtěl udělat krok směrem k proniknutí do tohoto vnitřního světa, pak zahalí onen ihned se vynořující, ale nevědomý pocit studu tu část duchovně-duševního světa, která se chce projevit. R. Steiner, Geheimwissenschaft im Umriss, Dornach 1989, s. 374
[13] Plótínos, Dvě pojednání o kráse, Rezek 1994, přel. Petr Rezek, s. 53
Řecké agalma - ????µ?, není jen socha, spíše ozdoba, klenot, obraz. Tím, že pracujeme na zdokonalení našeho vnitřního já, vytváříme nádherný klenot, jenž mocí své krásy umožní napojení na nepomíjivé Já, hvězdu jádra, božské Slovo v nás.
[14] Slyšeli jsme, že je to Samael, jedna z luciferských bytostí se svými zástupy, která z nás vyvádí dvojníka. Z toho lze vidět, že luciferské bytosti manifestují ne vždy zlo, nýbrž také dobro. Kdybychom si napořád nevědomě nosili v sobě své chyby, nikdy bychom si nemohli uvědomit ony ničivé, zhoubné síly, které působí jak v našem těle, tak v celé kosmické substanci. Dokud Samael nevyvede naše chyby z našeho nitra, dokud je nevidíme objektivně před námi jako našeho dvojníka, do té doby je nám božstvím milosrdně skryta zhoubná, zničující síla všech našich emocí, jako žárlivost, nenávist, závist, a vůbec našich vášní, jež vyzařujeme do svého okolí. Jasnovidec vidí, jak tyto vášně cosi ničí a rozkládají v našem fyzickém těle a také v substanci kosmu, zatímco dobro povzbuzuje konstruktivní síly. Tak je Samael vlastně požehnáním pro niterný vývoj. On nám ukazuje naší vnitřní bytost tím lépe, čím vážněji se chápeme duchovní práce. Pak se vidíme objektivně s našimi chybami, kterým jsme dosud nevěnovali pozornost. R. Steiner, Esoterische Stunde, Hannover, 1.1.1912, GA: 266b, s. 283
[15] ???????? Samael, v anthroposofické tradici jeden ze sedmi velkých archandělů - vládců planet, podle R. Steinera ovládá planetu Mars. https://anthrowiki.at/Samael_(Erzengel)
[16] Tvůrci filmu Pán prstenů geniálně ztvárnili tento vývoj lidské psyché v obrazech skřetů a elfů. Určitě je dobře, že nemůžeme nahlédnout naši podobu na počátku cesty, kdo by takový pohled ustál? Strážce prahu zůstává skryt a s ním i jeho podoba. Lidské vědomí se pozvolna proměňuje z odpudivého skřeta v krásu dcery elfského krále.
Obrázky zdroj: https://lotr.fandom.com/wiki/Gothmog_(Lieutenant_of_Morgul)
https://www.looper.com/232002/arwens-entire-backstory-explained/
