Žena jako politická karta? A stojí o to ženy?

Ženy ve společnosti. Trend správným směrem? Je třeba regulace pro zastoupení žen v politice? Jaká je motivace gendrových inženýrů a očekávání politiků? Oslovení žen - voliček? Změna trendu posuzování společenských a státoprávních náležitostí? Potřebují vůbec ženy existenci jistých privilegií? Posuzuji-li ženy a jejich postavení ve společnosti, nelze opomenout že postavení ženy - matky jim jistě činí život odlišnější od života mužů. Sama podstata ženství, touha po rodině, dětech jim dává jiný pohled na svět. Mnohdy uvážlivější, ale také více postavený na emocích a silných citech. Láska, stejně jako nenávist, bývá u žen intenzivnější, možná. Ale to jsou jen mé pocity vysypané z rukávu tak, jak se mě vybavují. Ale když čtu komentáře, politické proklamace a nadšené přitakávače myšlenek stranických lídrů, vybavují se mě jiné souvislosti.

Před nějakým časem jsem krátce pobýval v Íránu. Šlo o mezinárodní seminář ICA a já tam zastupoval exekutivu Mezinárodního družstevního svazu, jíž jsem byl členem.

Moto vztahu této islámské republiky k našemu pojetí a demokracii, právnímu řádu atd. nejlépe uvedlo centrální heslo: "Setkání civilizací", a časté nápisy na letišti "respektujte naši civilizaci".

Odlišnost mužů a žen i jejich postavení ve společnosti je zřejmé ihned. Jdete-li si pro vízum do této země a jste-li žena, pak přineste fotku v šátku. Před přistáním letadla v Teheránu dochází u žen k hromadnému zahalování. Dlouhé rukávy, nohavice, šátky. 

V hotelu oddělené bazény, nebo jen pro muže. Evropan než vše pochopí tak si myslí, že ty ženy trpí pod diktátem mužů. Ale to je dost velký omyl. Je zde něco jiného. Víra, tradice, smysl jejich chápání. Valná většina lidí zde tato pravidla ctí a nikterak netrpí. Omyl je v tom, když nutíme nová pravidla tam, kde mají mít přirozený vývoj. Zatím co Chatámí, který byl prezidentem v té době, byl osvícený, byl nahrazen Ahmadínežádem, tuze konzervativním politikem. Ale ženy tam studují jako jinde střední i vysoké školy, pracují v úřadech a institucích, i když jejich postavení ve společnosti není rovné.

Poznal jsem to v okamžiku, kdy jsem byl pozván na seminář k gendrovým otázkám. Tam byly prezentovány projekty firem žen - v tomto případě družstev žen. Proč, ptal jsem se. No proto že šéfem firmy by neměla být žena, pokud ve firmě muži pracují. Rovnost práv muže a ženy v tomto případě bylo chápáno jako právo zakládat si firmy a vykonávat stejné práce i funkce.

Já jsem tehdy vysvětloval, že naše koncepce rovnosti pohlaví je jiná. Kromě respektu k mateřství, který je promítnut i v mnoha právních normách, zákonu o rodině, zákoníku práce, občanském zákoníku i právu trestním, v zásadě neodlišujeme u práv fyzických osob jejich pohlaví.

A tak jsme zůstali každý u respektu práv našich zemí a přátelsky jsme se rozešli.

To se mě vybavuje, když sleduji onu dikusi o postavení žen ve společnosti. Politická práva mužů a žen jsou si rovna a mají v našem právním řádu své zakotvení od Listiny práv a svobod až k běžným normám. Zvyklosti jsou ovšem také jiné, i evropská - lépe euroatlantická civilizace prošla svým vývojem a rovná práva mužů a žen zdaleka nebyly samozřejmostí.

Vraťme se domů.

Ano, jsem pro trvalý monitoring právního řádu, je li v otázkách rovnosti pohlaví a respektu k mateřství vše v harmonii.

Ale odmítám privilagia komukoliv. Mužům proti ženám, žen proti mužům, mladým proti starším a opačně. Sociální inženýrství je omyl. Je to nikdy nekončící proces, který byl k "dokonalosti" doveden před rokem 1989 hledáním ideální skladby respektující poměry ve společnosti, mužů, žen, mladých, starých, intelektuálů, dělníků, zemědělců. A ač jsem jako člen ČSSD připraven respektovat usnesení která budou podle sanov závazná pro všechny členy, kvóty pro zastoupení žen na kandidátkách považuji za velký omyl.