Říká se, že v České republice chytrý Honza i hloupý Honza mají společnou schopnost. Vždy najít řešení jakékoliv situace, přitom zákon ponechat nedotknutý někde stranou, ale fakticky jej různými kličkami pitvořit.
Tak jsme za uplynulých 25 let vstřebali různé koaliční či opoziční smlouvy umožňující vládnout té či oné straně, která sice ve volbách zvítězila ale tak, že jí toto vítězství v parlamentní matematice nestačí na vyslovení důvěry.
O opoziční smlouvě se (raději) nemluví, oba její signatáři se stali prezidenty republiky, ovšem mnozí politici na dobu opoziční smlouvy hledí jako na dobu temna, zhasnutého světla a divokých lobbystických rejů či obchodů zakončených někdy až amnestií prezidenta republiky.
Podobná situace nastala po mimořádných volbách v roce 2013, byla ovšem řešitelná snadněji, neboť strany, které se na koalici dohodly měly dostatek programových průniků i ochotu vládnout společně. Ovšem skutečnost, že dvě nejsilnější koaliční strany jsou současně nejvážnějšími politickými konkurenty současnosti postupně vytvářela napětí mnohdy až jistý antagonismus.
Dnes, rok před řádným termínem voleb asi mimořádné volby nehrozí. Druhá nejsilnější koaliční strana posiluje, už dávno v žebříčcích preferencí jasně vede, ovšem nedávné volby krajské jí ukázaly, že zvítězit nestačí, že je třeba umět se dohodnout. A protože její předseda, Andrej Babiš kritikou na všechny strany nešetří, na svém osobním rozporu politika a mocného podnikatele, miliardáře, založil svoji filosofii a je třeba zdůraznit, že volič tím nikterak pohoršen není.
Nechci rozvíjet úvahy o současné situaci. Je věcí politických stran, jak si řeší své vnitřní záležitosti, jak reagují či nereagují na volební úspěchy či neúspěchy. Není to věc bezvýznamná, pohled pod pokličku je někdy velice šokující, když odhalíte, že strany jsou vlastně také jakýmisi koalicemi krajských či okresních seskupení s nepsanými koalicemi pro cokoli, včetně volby předsedy, místopředsedů, různých kandidátů, že snaha být stranou demokratickou může být pro mnohé jen heslem, rouškou, „aby to tak při pohledu z vnější vypadalo“.
Když se předseda vlády rozhodl, že některé ministry své vlády vymění, zpozorněl jsem. Každý máme nějakou motivaci, proč politiku sledovat. Já prakticky celoživotně pracují v oblasti bydlení, bytové politiky a družstevnictví. I toto jsou oblasti, kterých se kompetenčně dotýká řada vládních rezortů. Celých 25 let po revoluci se věnuji tomu, aby mnohdy málo kompetentní ministři, politicky podjatí poslanci neškodili lidem a dali jim zákony hájící jejich práva a nikterak je neohrozili.
Proto bych v některých rezortech změny přivítal. Když Nečasova vláda poněkud ukvapeně prosadila novou civilní legislativu, bylo záhy jasné, že akademičtí experti okolo profesora Eliáše vytvořili model stěží v praxi aplikovatelný (odpustím čtenáři nezáživnou analýzu), platí to zejména pro členy družstev (cca 600.000 rodin) a domy v bytovém spoluvlastnictví (společenství vlastníků existuje cca 45.000). Odhaduji, že ohrožení jistot se tak týká cca 3,5 milionu občanů, mnozí to ani netuší. Přitom ta ministerstva, která mají tyto oblasti v kompetenci, tedy ministerstvo pro místní rozvoj a ministerstvo spravedlnosti tyto věci neřeší, a když se o to pokusí (MS) tak přináší riziko ještě horší úpravy.
A tak jsem zajásal. Je přece jasné, že pokud by měl být ve vládě někdo vyměněn tak ti, kteří své rezorty nevedou k naplnění kompetencí. Tedy ministři pro místní rozvoj a spravedlnosti.
Jenže toho se nedočkám. Jaký smysl má Ústava ČR ve svých ustanoveních dávající premiérovi plnou kompetenci navrhnout odvolání i nové jmenování člena vlády, když se jakousi smlouvou o koalici svého ústavního práva de facto vzdal. K čemu řeči o kogentnosti ustanovení ústavy, její nadřazenosti nad ostatními normami, když politickou dohodou lze omezit cokoliv, i ústavní práva premiéra.
Přečetl jsem si tuto pasáž koaliční smlouvy. Zní: „Smluvní strany respektují ústavní právo předsedy vlády navrhovat prezidentu republiky jmenování a odvolání členů vlády. Pro každý takový krok musí předseda vlády hledat podporu příslušné koaliční strany.“
Tak tedy podporu, nikoliv souhlas. Nic o tom, že když nenaleznu podporu, nesmím využít svého ústavního práva.
Ač jsem měl v životě k našim ústavním činitelům po mnoho let dost blízko tak vím, že každý z nich by v této situaci jednal jinak. Někteří by, rok před volbami, přinejmenším po provedených pohovorech se všemi členy vlády jasně řekli, kteří ministři nenaplňují přinejmenším text koaliční smlouvy (ministerstvo pro místní rozvoj mělo přinést zákon o sociálním bydlení a nepřineslo nic), jsem přesvědčen, že jak Jiří Paroubek tak možná i Miloš Zeman, ač jsou nepochybně zcela odlišné osobnosti, by do stolu udeřit uměli, jasně by se vyjádřili, požádali předsedu koaliční strany „o podporu“ veřejně a pokud by se jí nedočkali, tak by ministry odvolali.
Lehce se poučuje, lehce říká z tepla domova co by ten který vrcholový politik měl udělat. Hýřit odvahou, když se na věc dívám z dálky je snadné. Ale úvaha o tom, zda je moudré a vůbec možné zbavovat se ústavních kompetencí prostou smlouvou by mě od politiků i expertů velice zajímala. To by nakonec mohl být příště jmenován premiérem ten, kdo se smluvně zaváže, že na jednání vlády ani nepromluví.
Ale premiér Sobotka by (nejen u mne, věřím) získal body u veřejnosti tím, že alespoň nazve věci pravým jménem: „Neporuším rok před volbami smluvní závazek, ale odvoláni by měli být ti konkrétní ministři, kteří svoji práci dobře neodvádějí. Jsou to tito…“
Dočkám se?
