U Moravce rituální tance? Kdo je nositel "zla"?

Právo má regulovat naše chování. Jak? Významným prvkem je aplikace práva soudy a jinými státními orgány. Aplikace práva je činnost složitá, používající nejen znalost práva, logiku, interpretaci ale schopnost zjistit skutkový stav toho kterého případu, zjištění právních norem, které na případ dopadají a zajistit jejich výklad, a poté rozhodnout.

V této činnosti je dle mého názoru nejvýznamnější výklad práva. Ten vede k poznání smyslu právní normy. Jde o metody jazykové, logické a systematické analýzy a historického či teleologického výkladu. Zejména metoda teleologická by měla brát na zřetel též podmínky ve společnosti, a to jak sociálně ekonomické tak i politické. To se však nyní nestalo.

Soudy nejsou nositeli zla, uvedený proces aplikace práva je jim však předurčen činností legislativní, tedy normotvornou. Můžete použít jakkoli exaktní vědeckou metodu, ale pokud je právní norma nejednoznačná, vágní, příliš abstraktní, pak je i soud v pasti. Nositelem zla pak může být více proces zákonodárný, tedy jak exekutiva oprávněná zákony navrhovat, tak a především zákonodárci, kteří zákony schvalují, tedy Parlament.

Hledivše na Václava Moravce a jeho hosty ve věci usnesení Nejvyššího soudu, kterým se (pravděpodobně) zastaví trestní stíhání exposlanců a vylučuje též stíhání stávajících poslanců, připomíná mě to více rituální magické tance a věštění šamanů než nějakou exaktní činnost.

On vlastně nikdo nic neví, zdali je stíhání exposlanců definitivně zastaveno či nikoliv, zda existuje cesta jak kauzu týkající se ústavního pořádku dostat k posouzení a rozhodnutí k Ústavnímu soudu. Soudci Nejvyššího soudu posuzují co je projev učiněný v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech, protože za ten nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. O co tedy vlastně jde?

Zcela jasně jde o jednání, tedy projev vůle, zakládající právní skutečnosti. Avšak výklad Nejvyššího soudu co všechno je „projev učiněný ve sněmovně“ nemůže být absurdně široký (o tom asi pochybnost není), tedy vše co se řekne v objektech na půdorysu budovy Sněmovny či Senátu mezi poslanci a senátory či co „vypustí z úst“ do uší „někoho třetího“.

Soudci Nejvyššího soudu asi ani proces jednání sněmovny neznají jinak, než z litery zákona. Nesouhlasím s jejich interpretací, hledal bych oporu v Jednacím řádu sněmovny a v logice věci. To by pak šíři jejich právního názoru zúžilo.

Poslanec a senátor zcela jistě při své práci vystupuje veřejně ve sněmovně, jednání pléna, výborů a podvýborů jsou veřejná a občané (omezeni kapacitou sněmovny) jim mohou být přítomni buď přímo, nebo prostřednictvím televizního okruhu, který mají k dispozici i novináři a televize. Tedy tím „projevem poslanců proneseným ve sněmovně či v jejích orgánech“ jsou dle mého názoru jen a pouze plénum, výbor a podvýbor.[1]

Poslanecké kluby nejsou v jednacím řádu nazvány orgánem sněmovny a jsou upraveny zcela odděleně (§ 77 a násl. JŘ). Jejich jednání taktéž není veřejné a sama logika věci, tedy že by za projev vůle učiněný na klubu jiný člen klubu poslance navrhl trestněprávně stíhat je absurdní, nesmyslný a prázdný. Tam by imunita poslance a senátory krýt neměla.

Je-li někdo nositel zla (pokud za zlo považujeme současný stav nekonečných tahanic kolem Ústavy), pak jsou to poslanci a senátoři. Ti se za 22 let tak „zideologizovali“, že již nejsou schopni shody nad základními normami tohoto státu. Sami nejprve způsobí, že veřejnost již nechce sledovat parlamentní volbu prezidenta, kde se mimo jiné také snažili „zlomit“ smysl jednacího řádu o způsobu volby prezidenta (o tom bych mohl psát romány, neboť jsem podle návrhů ústavních právníků tuto proceduru sestavoval), a je historickou pravdou, že Miloslav Vlček sice působil někdy bezradně, ale tuto proceduru přes výhrůžky téměř všech dodržel. Volba proběhla veřejně a přeběhlíci museli s pravdou na veřejnost.

Bezmyšlenkovitě pak pod tlakem veřejnosti přijali nedokonalý zákon o přímé volbě, a to i přes varování, že váha takového mandátu bude jiná než při parlamentní volbě, že je třeba lépe definovat prezidentské pravomoci, a dnes skučí a kvílí, že nově zvolený prezident se cítí v jiné váhové kategorii než jeho předchůdce. Je to výraz poslaneckého pokrytectví, nic víc. Ostatně Miloš Zeman pokud by byl zvolen Parlamentem, by se jinak nechoval.

Stejné platí o proklamacích, že jmenováním vlády Jiřího Rusnoka je jmenována vláda bez mandátu sněmovny, ačkoliv ještě k hlasování o mandátu nedošlo. Ústava nic neříká o tom, že by prezident musel před jmenováním nového premiéra respektovat vůli sněmovny, od toho jsou zde celkem tři pokusy, když třetí již není prezidentův ale předsedy sněmovny. Znovu jen rituální tance a ohlupování veřejnosti.

Chtějí-li poslanci a senátoři korigovat cokoliv v ústavním pořádku, tak to mohou udělat, dokonce se mě chce říci, bohužel. Prezident „nezničil“ vládu Petra Nečase, ten se zachoval jako prvně zamilovaný student a znemožnil se sám, když strpěl sledování své vlastní manželky a matky svých dětí. Opakovat řetěz blamáží pravicových vlád počínaje Kubiceho zprávou, kauzou Jourová, přeběhlíky Melčákem a Pohankou, přes éru Topolánka, Dalíka, Béma a dalších, až po kauzy této vlády, nemá vůbec smysl. Vládnutí prostě pravici moc nejde a pokud udělá něco dobrého, přebije to korupčními kauzami. A to veřejnost ví jen o tom, „co se profláklo“, suma hříchů je jistě mnohem rozsáhlejší.

Ale též opozice neperlí. Delší dobu surfuje na vlně vytvořené nepopularitou vlády Nečase, jejich zdražování a ignorance, ale svůj program jaksi schovává, ostatně ani dnes neperlí jednotou. Ale není všech dnů konec, mnohé situace v politice jsou neopakovatelné a nepředvídatelné, a reakce na ně se rodí složitě v každé politické straně a v jejím mikrosvětě. Opozice to neměla poslední tři roky snadné, to je třeba vzít v potaz.

Nemyslím si, že za každou cenu musí být volby předčasné a co nejdříve. Půl roku již není dlouhá doba a proces jmenování vlády zdaleka nekončí. Je to také výsledek práce poslanců sněmovny, nic víc.

Občané by však měli pečlivě vážit nejen, kterou stranu volit budou, ale také koho v poslaneckých lavicích vidět v dresu své oblíbené strany vidět chtějí a koho ne. A strany získají čas předložit skutečný program, který nejen v ekonomice, ale i v právu a politickém klimatu dotvoří tak potřebné změny. Takže kauza exposlanců a rituálů kolem Ústavy je též kompasem kam dál i uvnitř stran.

[1] § 10

(1) Zveřejnění projevů poslanců pronesených ve Sněmovně a v jejích orgánech nepodléhá žádným omezením, nejde-li o neveřejné schůze nebo jejich neveřejné části

§ 32

Sněmovna zřizuje z poslanců mandátový a imunitní výbor, petiční výbor, rozpočtový výbor, kontrolní výbor, organizační výbor, volební výbor, výbor pro evropské záležitosti a další výbory, na nichž se usnese.