Rok 1968 - vzpomínka z malého města....

Je to již neuvěřitelných 40 let. Pro mladého člověka nekonečno, pro nás, kteří jsme tyto dny prožili, neuvěřitelný důkaz o běhu času. Jako čerství maturanti jsme se o politiku moc nezajímali, mlátili jsme do kytar a obdivovali Beatles či jiné skupiny, mnohdy tajně nahrané z rušených zahraničních hudebních stanic. Najednou se rušení ztratilo, všude se diskutovalo, mluvilo se o úrovni Československa před rokem 1939, o studentském hnutí. ČSM nemělo již monopol, založili jsme nový studentský klub „Girowagner klub" (dnes je tam restaurace) a zkrátka jsme se bavili.

A najednou šok. Již v noci, možná chvíli před půlnocí 20.srpna 1968 jsme si (samozřejmě linkovým telefonem) volali s kamarády .. „obsazují nás rusáci". Válku jsme nezažili, ale ptali jsme se, toto je válka ? Po Roudnickém náměstí jel jeden tank za druhým, podivné nákladáky do toho kopce nemohly vyjet, umounění vojáci ani nevěděli kde jsou.

S pár přáteli jsme měli stará, dnes by se řeklo historická auta, popsali jsme je nápisy - ČSSR= Biafra, běž domů Ivane, jmény Dubček Svoboda, lítali po okrese, občas provokovali vojáky na obrněných transportérech a čekali jsme co se stane. Rozváželi jsme tisk, byli lační po zprávách z Prahy, nad hlavou jeden bachratý antonov za druhým, říkalo se, že rusové rozstříleli automatické dveře na Ruzyňském letišti, když nepochopili, že vrátný, který je otevírá, není schován ale jde o automat. Snili jsme o neutralitě a cítili zradu.

Pak se začal šířit nápad, že bychom měli, asi po vzoru konce druhé světové války, zmást okupanty tím, že strhneme nápisy ulic a směrníky na křižovatce.

Ty v Roudnici byly z betonu, vysoké. Některý kamarád na jeden, na křižovatce u Roudnického hřbitova, vylezl a přivázal na něj lano, které jsme zapojili za auto a chtěli sloup zlomit. Nepodařilo se, spálili jsme spojku, či co.

A tak jsem vzal kladivo a majzlík, že sloupu pomůžu. No tesat beton není legrace, vytesali jsme asi centimetrový žlábek, a pokus opakovali. Nic naplat, sloup odolal.

Vzpomínky jsou závaží, zpívá se v jedné hodně staré písni. Ale kromě výrazných událostí si pamatujete někdy i takovou pitomost.... A tak mě nedávno napadlo zajet se do Roudnice po 40 letech podívat - a on tam ten sloup dodnes stojí a je okután, jako by jsme to dělali včera.

A tak mám takový anonymní osobní pomníček, možná si na něj vzpomenou i tehdejší kamarádi, ale stovky občanů chodicí denně okolo samozřejmě nemohou vědět, že je to svérázný svědek naší generace a roku 1968. Sloup přežil vše, normalizaci, sametovou revoluci, mnoho lidských osudů, vím, že mnozí mí tehdejší kamarádi, Petr Hybš, Honza Jiša, Ivan Kralik, již nežijí. Sloup stojí dál a asi přežije i mojí generaci.

A tak, s omluvou veřejnosti, neodolám pokušení tuto vzpomínku zveřejnit spolu s obrázkem, který berme jako důkaz.

Ivan Přikryl