Psal se rok 2002 a na zámku v Kolodějích se scházela rozšířená legislativní rada vlády. Pod předsednictvím Pavla Rychetského se odehrává, podle názoru účastníků, historický akt. Předkládá se věcný záměr nového občanského zákoníku, jak účastníci říkají, „nové ústavy soukromého práva“.
Měl jsem tu čest se tu a tam, jako specialista na právo obchodní potažmo družstevnictví, této práce zúčastnit. Tedy až do doby, kdy po roce 2006 vládla pravice. Ta o spolupráci s opozicí nestála. Pamatuji si ještě na akademika Knappa a jeho paní, kteří, mnohdy jasnějším rozumem než kdejaký mladý nadupaný asistent apelovali na rozum. Akademik Knapp již špatně slyšel a proto říkal…“už můžu mluvit?“ a pak sdělil účastníkům, že jsou v mnohých částech v zajetí bludů, představ o úloze státu, například při tvrzení, že nalezená věc, ke které se nepřihlásí vlastník, bude patřit státu.
Již tehdy práce týmu prof. Eliáše nebyla bez výhrad, ale oponentní názory například prof. Ireny Pelikánové, jakkoliv důvodné, mnozí chápali jako závist, že do dějin naší civilistiky se zapíše prof. Eliáš, nikoliv oni.
Vzpomínám proto, že tehdy byla představa, že se záhy předloží kodex v paragrafovaném znění do vlády a následně do parlamentu. Ale ta cesta byla ještě dlouhá 9 let.
Jakými změnami předloha prošla ? Je skutečně jediným argumentem opuštění „komunistického“ občanského zákoníku, jak mnozí politici (vesměs právem nedotčení) proklamují ? Nemám ambice přijímat kategorické soudy, mám v sobě pokoru před touto prací. Nicméně stávající občan byl „odtotalizován“ několika novelami počátku devadesátých let a již dávno nebyl „komunistický“. Byl však dost abstraktní, stručný, podrobnější rozpracování bylo mnohými považováno za kazuistiku.Odpovídal právní teorii doby, kdy byl koncipován. A tak snaha vrátit soukromé právo do intencí občanského zákoníku z roku 1811 jsem chápal a podporoval. V mnohých oblastech příliš obecná úprava vedla k řešení problému prostřednictvím soudů, což není vždy žádoucí.
Specializuji se na oblast upracující bydlení a družstevnictví. Vím, že se metodou pokusu a omylu, náhodným pozměňovacím návrhem nebožtíka Luxe v tehd. Federálním shromáždění rodil institut převodu družstevních bytů do vlastnictví, což nám ve svém důsledku dalo práci na dalších deset let, kdy jsme nejprve prosadili Zákon o vlastnictví bytů (1994), který pak byl mnohokrát novelizován, v roce 2005 byl zpracován nový návrh, který však MMR pod vedením pana Čunka sněmovně nepředložilo. Nyní je i vlastnictví bytů součástí občanského zákoníku, a to podstatně jinak, než dosavadní úprava, podle které se převedlo statisíce bytů. Proč ?
Dosavadní zákon vycházel z pojetí odlišení spoluvlastnictví budovy a vlastnictví bytu jako prostorově vymezené části budovy. Vycházelo se z dualistické koncepce celistvosti reálného vlastnictví bytu a spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Celá osnova zákona preferovala vlastnictví jednotky jako hlavní a spoluvlastnictví společných částí domu a pozemku jako akcesorické, jakkoliv by § 1 Zákona o vlastnictví bytů nasvědčoval opaku. Z akcesority spoluvlastnictví domu pak plyne, že spoluvlastnické podíly na společných částech domu a pozemku sledují neoddělitelně právní osud jednotky ve vlastnictví.
Zavedení nového pojetí jednotky (§ 1097 návrhu) nabízí jako možný výklad odklon od čistě dualistické koncepce a přiklonění se ke koncepci dualisticko- monistické, podle které vlastnictví bytu nebo NP i spoluvlastnictví domu tvoří jediné nedělitelné vlastnické právo. To plyne i z důvodové zprávy. Zdá se nám, že celá koncepce vychází z toho, že nejde o zvláštní vlastnictví bytu, nýbrž o spoluvlastnictví celého domu a pozemku, které je však vyjádřeno reálnými podíly na rozdíl od ideálních podílů v „ normálním“ spoluvlastnictví. K tomu zřejmě směřuje i myšlenkové vyjádření v § 1099 varianta I., že podíly lze také určit vlastníkem nemovitosti stejně nebo subjektivně podle polohy bytu při dělení vlastnického práva k nemovitosti na vlastnické právo k jednotkám. Praktické důsledky této změny nemůžeme nyní předvídat, ale klademe si otázku , zda vytváření dvojího režimu jednotky je potřebné neboť obojí pojetí spoluvlastnického práva je nepochybně v rovině teoretické zcela přijatelné. Pokud jsou důvody pro toto řešení pouze v rovině akademické navrhujeme zvážit potřebnost této změny.
Pokud předchozím dvěma odstavcům příliš nerozumíte, pak vězte, že ke změně principů vlastnictví bytu nebyl žádný důvod, jen snaha „pojmout problém nově“. Tedy nepřesvědčivé.
A takových částí je nový návrh občana plný.
Zastávám názor, že nová úprava soukromého práva je významnější než zpolitizované reformy – důchody či zdravotní péče. Zasáhne do každé minuty Vašeho života, od nákupu v obchodě, vlastnictví čehokoliv, chování ke zvířeti, které již není věc, přes manželství, bydlení, až po dědění až jednou zemřete vyčerpán jako opožděný důchodce. A přitom se žádné diskuse nevedou a podivná vládní koalice se snaží vše prohlasovat bez větší úcty a respektu. Raději si vyměňují ultimáta a ohlupují veřejnost (tedy mnozí).
Já přijetí nového kodexu podporuji, ale jde o úpravu pro desítky let. Je proto třeba zabránit z jedné strany lidové tvořivosti poslanců, ale také svévoli akademiků. A předně poskytnout dostatečnou lhůtu před účinností zákona po jeho schválení, aby se lidé naučili základům nových pravidel, advokáti i soudci s občanským právem zacházet a podle něj soudit. Jinak se možná budeme divit.
Na můj vkus je tento počin mimo obecnou pozornost.
