Návrhy ANO omezují demokracii? A co praxe v USA?

   Tak hnutí ANO šláplo na kuří oko „zavedeným politickým stranám" žijícím ve vizích 19 století, tedy že „parlament je vlastně žvanírna“ a že míra demokracie je dána právem vyvolených (pardon, zvolených) bez omezení mluvit dokud nevyjádří všechny kouty své duše.      Podle médií „tím naštvalo všechny“. Jedni říkají, že „jde o omezení základního demokratického mechanismu“, jiní že „jde o omezení demokratických práv“. Prostě hrůza hrůzoucí.

     Jeden pohled ve mně evokuje obsah diskuze, tedy realizace (podle některých) základních demokratických práv poslance. K vyjádření jasné myšlenky, nikoliv momentálního pocitu laika je ve většině případů třeba určité přípravy. Poslanec není všeználek, který rozumí všemu, od státní správy přes zdravotnictví až po kontumaci psů. Přebíjení názorů koalice versus opozice stejně k ničemu nevede, snad jen novináři, pozorně naslouchající, mohou lovit řečnické perly v dobrém i špatném slova smyslu a poslanec je šťastný, že se o něm píše, je jedno jak. O kom se nepíše, jako by nebyl.

     Druhý pohled je dán zahraničními zvyklostmi. Vzpomínám však již letité osobní zkušenosti. Někdy v roce 1994 jsem měl možnost se na studijním pobytu seznámit s pravidly a praxí Kongresu USA, jedné z parlamentních komor. Jednací pravidla jsou mixem pravidel ústavních, daných zvláštním zákonem a tradic.

    V kongresu se v orgánu, který rozhoduje o zařazení návrhu zákona na pořad jednání (organizační výbor u nás) rozhodne o pravidlech projednávání. Stanoví se podmínky pro diskusi, lhůty, pravidla do kdy se mohou předkládat pozměňovací návrhy a podobně. Každá strana má pak vymezenou stejnou dobu stanovenou pro rozpravu.

     V praxi to vypadá tak, že s ohledem na složitost či význam navrhované normy se určí celková doba rozpravy (hovořím o projednávání v plénu, nikoliv ve výborech, které jsou základem pro odbornou rozpravu). Tato doba se v zásadě rozdělí na čas pro republikány a demokraty a to rovným dílem. Strany se pak rozhodnou na rozdělení tohoto času uvnitř strany. Může mluvit jeden kongresman hodinu, nebo šedesát každý minutu. Dlouholetí členové kongresu, straničtí vůdci a specialisté na projednávanou věc dostávají zpravidla čas delší, nováčci skutečně třeba jen minutu. To se dozví s dostatečným časovým předstihem několika dnů, aby si projev mohli připravit.

     Když posloucháte rozpravu, tak je znát pečlivá příprava a obsah stojí za poslech. Mnohdy to zní v úvodu velice přátelsky ale ostře opozičně…Je to „komponovaný projev“ obsahující jak odborné námitky, odkazy, tak i odhalení „nesmyslů předkládaného návrhu a kritiku“. I ti, co mluví třeba jen dvě minuty, vědí proč, a co chtějí říci.

     Ano, jde o tradici, avšak nikoho nenapadá, že by omezení času k rozpravě byla omezena demokratická práva členů kongresu Spojených států. Respekt je třeba si získat, hodně se diskutuje v rámci přípravy na projednání i (v našem slova smyslu) v poslaneckých klubech. Tam žádná omezení nejsou, záleží ne vnitřních pravidlech.

     Zajímavé je také hlasování. Je zásadně elektronické a neděje se v jednom okamžiku nýbrž v určené lhůtě, třeba 15 minut. Dokonce ten, kdo hlasoval, může v posledních pěti minutách svůj hlas změnit. Po celou dobu hlasování běží digitální časomíra a zobrazuje se momentální „skóre“. Toto je často využíváno k předčasnému jásotu či zklamání v posledních vteřinách lhůty.

     Nařknout stav demokracie v USA dík těmto regulím jako omezený, to nikoho ani nenapadne. Je pravdou, že v USA nemilují „legislativní smršť“, která nás provází již 25 let. Poslanci jsou přesvědčeni, že vše co se děje v naší zemi musí být upraveno zákonem. Tak si vysvětlují právní stát, který však jedním dechem označují za nefunkční. V USA je na zákony více času. Ale  i náš právní řád by měl být postupně zjednodušen, zbaven plevelu.

     Ostatně i činnost lobbystů je v USA upravena zákonem, již v tom roce 1994 jsme se v kongresu potkali se skupinou poslanců vedenou tehdejším poslancem Peynem, která ten systém studovala. Ani po dvaceti letech taková norma u nás neexistuje, lobuje se v šedém utajení temných malostranských kaváren a barů.

    Návrhy na změnu jednacího řádu by měly respektovat tradice našeho parlamentarizmu, ale ne bezúčelně. Omezení počtu a doby diskuse jednotlivých poslanců by vedlo k důkladnější přípravě diskutujících. Faktické poznámky jako bezprostřední reakce na vystoupení „předřečníka“ s časovým limitem by (asi) mohly zůstat…ale nejde přece o názor pisatele ale o to, aby návrhy změn jednacího řádu byly s rozvahou diskutovány a á priori neodmítány s přívlastky o nedemokratickém důsledku omezení práv poslanců. Možná, že by si některý analytik měl dát práci s rozborem třeba hodiny diskuse před hlasováním o důvěře vlády s cílem vyjádřit podstatu, obsah a důvodnost vystoupení poslance. Pak zjistíte, že nekonečná slova by poslanec mohl sdělit v čase podstatně kratším.

    Naši poslanci se mnohdy výkonem mandátu živí celý svůj dosavadní život. A mnozí ješt nejsou v důchodovém věku a proto mají spočítáno, kolikrát by se ještě chtěli dostat na kandidátku své strany. Proto cítí závazek být aktivní. To je v pořádku. Ale aktivita, respekt, není dán počtem a délkou jeho vystoupení ve sněmovně a hlavně před médii. Jde o obsah, formu, relevanci. Ne jen o věčný boj koalice a opozice. A tak bych tyto aktivity hnutí ANO neodmítal, sotva byly veřčeny.