Je jistě chvályhodné, že se média čas od času věnují sociálnímu bydlení. Většinou jde však o pohled zkreslený, neúplný. Jistě je to téma i pro veřejné ochránce práv, na které se jistě obracejí jak lidé žijící v ubytovnách tak i lidé bydlící poblíž ubytoven. Pokud však ombucman navrhuje převzetí ubytoven státem, je to zavádějící.
„Abychom odstranili tuto nemravnost, musí ubytovny převzít stát, aby peníze na sociální dávky nešly do soukromých rukou," uvedl na tiskové konferenci Křeček. Převzetí ubytoven státem a jejich neziskové provozování „na přijatelné úrovni" vidí jako jediné východisko z nynější situace.
Podle Křečka v ubytovnách většinou končívají lidé, jimž nikdo nechce pronajmout byt. Pokud by se dávka na bydlení snížila na částku obvyklého nájemného, provozovatelé by přišli o zisk a zařízení by patrně zavřeli, míní Křeček. Dodal, že po převzetí ubytoven by stát měl hledat cestu, jak by jejich obyvatele začlenil do běžného života.
Tolik dnešní zprávy. Ale tato tvrzení mají určité nedostatky. Je to jen část pravdy.
Ubytovny jsou plodem dlouhodobé nečinnosti státu v oblasti sociálního bydlení a bohužel i důsledkem laických pohledů na věc. Vznikají v budovách, které jsou téměř vždy ve vlastnictví fyzických osob. Podnikatelů, kteří si zjistili, že stát sám nic podobného pro lidi na okraji společnosti nepřipravuje a že se omezil jen na to, že je ochoten těmto lidem finančně pomoci dávkami ve hmotné nouzi. Od tohoto okamžiku se „nájemné“ v ubytovnách neřídilo trhem ale kopírovalo výši součtu dávek, které je stát ochoten zaplatit, mnohdy až pětinásobek tržního nájemného. Zahraniční odborníci nás na tuto situaci upozorňovali jž v devadesátých letech, když je stát v nečinnosti, trh si cestu najde. Je to nedůstojné, drahé ale nic jiného neexistuje.
Pokud bychom slova o převzetí ubytoven vzali doslova, pak by stát musel těmto podnikavcům buď ubytovny vyvlastnit, nebo přestat platit pomoc v hmotné nouzi a doufat, že když podnikatel ztratí profit, dobrovolně ubytovny prodá státu. Na to bych nespoléhal. Toto cesta není.
Donekonečna opakuji, že oblast sociálního bydlení není řešitelná jednou normou, ale celým komplexem vzájemně provázaných řešení. Dosud se podařilo vytvořit právní či ekonomické prostředí pro vlastnické či nájemní bydlení. Stranou zůstalo bydlení neziskové a sociální.
Neziskové bydlení funguje ve všech moderních zemích světa. Pohybujeme-li se v EU tak jen příkladmo:
Rakousko – Obecně prospěšná společenstva bytová.
Francie – systém nájemného s podporou státu tzv. HLM.
Británie – bytové asociace, právnické osoby s nákladovým nájemným.
Německo, Skandinávie, Španělsko, Portugalsko – bytová družstva.
Holandsko – bytové korporace.
Neziskové bydlení je určeno pro občany s nižšími příjmy, ale schopné platit náklady na bydlení (což je méně než tržní nájemné). U nás tradice říká, že tuto roli by měla hrát tzv. „sociální bytová družstva“. Jejich právní úprava již existuje, stačí vytvořit pravidla pro financování.
Dále je třeba dát možnost ale též odpovědnost obcím. Jde nejen o podmínky pomoci ale i o zdroje, jak sociální byty pro potřebné získat. Zde bych doporučil britský model bytových asociací (je z čeho čerpat, v Británii mají tyto asociace 1,7 milionu bytů.
Pro ubytovny je třeba citlivě regulovat technické, hygienické podmínky pro pronajímatele a stanovit rozumné podmínky pro stanovení výše poskytnutých dávek. Půjde jistě o proces dlouhodobý. Toto bude řešit zákon o sociálním bydlení, navíc pak musí určit formu a výši pomoci seniorům, kteří jsou v tomto segmentu nejzranitelnější.
Pokud stát, politici, oborníci nepůjdou touto cestou, nedopadne to dobře. Buď potřební skončí na ulici, nebo na sociální bydlení nebudou peníze.
Tak jsem jen zvědav, co média v této věci zase vymyslí. Ty laické pohledy řešení nepřinesou.
