Migrace je fenomén současné doby, který bude, bohužel, patřit k novodobému fenoménu 21. století, na kterém se mohou střetávat vize politiků, zájmy jednotlivých zemí, a který nesporně pozmění Evropu na mnoho let.
Je to však také velice složitý systém zbytnělých a ad hoc tvořených právních norem, úmluv, pojmů a bohužel příběh o laických představách o obsahu tohoto právního odvětví.
A tak jen ze zvědavosti jsem se pokusil odkrýt v odborné literatuře tento fenomén a mohu říci, že mě jde hlava kolem.
Právní řád jako by byl tvořen reakcemi na tu menší tu větší krize v různých částech světa, kdy okolní země mnohdy nečinně přihlížejí masakrům a vraždění a nehodlá se „vměšovat“. Ovšem jakmile někdo unikne z tohoto pekla, stává se případem, který zapadne do mašinérie azylového řízení, na jehož konci, podle všech zjistitelných okolností je určitý statut, který umožňuje subjektu žít v míru a v zemí, kde se cítí být bezpečný. Ale čerty v pekle nechá svět řádit dál.
Záměrně používám slovo subjekt, neboť jakoby nešlo o člověka ale tvora z cizího metrixového světa.
Čím dál silnější je však fenomén transferu za bájným životem v zemích plné blaha, alespoň jak jim drábové obchodníků s bídou vykreslují některé země EU. A pro důkazy nemusí jít daleko. Satelitní televizní stanice vysílají proklamace německé kancléřky, jak říká, že každý je u nich vítán netušivše, že studnice lidí mnoha zemí arabského světa či Afriky je když ne bezedná tak hojně naplněná lidmi, kteří by změnu a příslib lepšího života přivítali. Ti ovšem mohou mít smůlu, mnoho šance získat povolení k pobytu nemají. Proto se volá po účinné návratové politice.
Trochu si zavzpomínám. Zatím co třeba při svých pracovních návštěvách některých zemí nejen v Africe jsem často slyšel, že pádem komunismu a koncem bipolárního světa mnohé země bývalé rozdělené Evropy na východ a západ jakoby zapomněly na rozvojovou pomoc, dnes se o ní, zatím platonicky znovu začíná hovořit. Slova ale nikoho neuživí, nepomohou.
I naše republika, ve které vystudovala spousta Afričanů či Arabů jakoby ztratila paměť. Když jsem před několika lety vedl delegaci na dny Českého průmyslu do Beninu, (protože tam žádný ústavní činitel jet nechtěl), téměř každý ministr jejich vlády mluvil buď česky, nebo rusky, jako pozůstatek z doby studií. Těžko se odpovídalo na dotazy, proč jsme zapomněli na spolupráci, pomoc odborníků, proč jsme nedokončili například pivovar, který již za dvacet let co jej těsně před dokončením naši technici opustili agresivní železitá hlína zcela rozežrala….Ale to jsem odbočil, nechme toto moudrým politikům, oni znají odpovědi na otázky proč tomu tak v uplynulých dvaceti letech bylo a proč je tato část světa na pochodu za lepším životem aby se odmítnuti vyčerpaní a chudí vrátili po čase zpět..
Z pojmů v azylové problematice se vskutku točí hlava.
Mísí se pojmy o mezinárodní ochraně, což je vlastně hlavní pojem práva azylového. Rozeznává se azyl humanitární, za účelem sloučení rodiny a podobně. Obdobně je třeba rozlišovat v kategorii uprchlíků. Rozlišují se dva základní druhy a to vnější a vnitřní uprchlictví, záleží, zda osoba překročila hranice svého státu a jejich režim se liší. Vnější uprchlíci spadají do kategorie mandátových uprchlíků a tvoří větší část osob chráněných Úřadem vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky ( UNHCR). Většina úmluv o uprchlících se zabývá pouze uprchlictvím vnějším.
Dočetl jsem se ale dalších definic a pojmů: (definice neuvádím, protože bych popsal pět stránek):
Tedy statutární uprchlík - uprchlík, který splňuje kritéria Ženevské úmluvy (1951)
a Newyorského protokolu (1967), uprchlík de facto - uprchlík, který nemůže nebo nechce získat postavení statutárního uprchlíka; uprchlík in orbit - uprchlík, kterému je stále odmítán azyl, nebo který nemůže nalézt zemi ochotnou posoudit jeho žádost3, přestože nebyl vrácen přímo do země, kde mu hrozí pronásledování; uprchlíci prima facie - uprchlíci, o jejichž uprchlickém statutu bylo rozhodnuto v situaci rozsáhlého přílivu uprchlíků, aniž by byly žádosti o azyl posuzovány jednotlivě; mandátový (nebo mandatorní) uprchlík – uprchlík spadající do kompetence UNHCR podle mezinárodního uprchlického práva, podle Stanov UNHCR a rezolucí Valného shromáždění OSN uprchlík sur place - osoba, která v okamžiku odchodu ze země nebyla uprchlíkem, stala se jím však později v důsledku okolností nastalých v době jeho
nepřítomnosti. Uprchlík kvótovaný ale nikde definován není.
Získání azylu, tedy přiznání statutu azylanta, je vázáno na vnitrostátní akt. V azylovém právu se setkáváme i s pojmem strpitel. Tento pojem je odvozen od víza za účelem strpění pobytu nad 90 dnů, které je udělováno neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu, kteří podali kasační stížnost k NSS.
Nejčastěji se rozlišují tři druhy azylu, a to azyl územní, diplomatický a náboženský. To už je příliš i pro mne a zajímavou brožuru odkládám. Text má asi sto stránek.
Pro Českou republiku, jakožto člena Evropské unie (dále jen EU) a Evropského společenství (dále jen ES) je také důležité komunitární právo, které je součástí našeho právního řádu. Azylová a přistěhovalecká politika je součástí 1. pilíře Evropských společenství. Azylem, uprchlíky a migrací se zabývá velké množství směrnic a nařízení.
Čtu a čtu a kvóty zase nikde. Jistý náznak jsem nalezl v Dublinském nařízení ale jen mlhavě. Tedy v nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (Dublinské nařízení, Dublin II)
Dublin II navazuje na Dublinskou úmluvu z roku 1990. „Provádění Dublinského nařízení směřuje k naplnění cíle EU směřujícího k vytvoření společného evropského azylového systému, který by měl být založen na solidaritě mezi členskými státy, společné sdílení břemene a nastavení kritérií pro určení členského státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl solidárně ve vztahu k členským státům, přistupuje ČR aktivně k samotné administraci a realizaci transferu žadatelů o azyl do jiného členského státu. Tyto by měly být částečně hrazeny z Evropského uprchlického fondu.“25 Dublinské nařízení tvoří jeden z hlavních pilířů společného evropského azylového systému.
Spočívá na odstranění nežádoucích hromadných žádostí o statut uprchlíka ve více členských zemích a zároveň žadateli zajišťuje, že jeho podání bude posouzeno jediným státem, který je určen procesně právními kritérii obsaženými v nařízení.
Příslušný stát poté prošetří žádost v souladu se svými vnitrostátními předpisy a mezinárodními závazky.
Čtu text pozorně a znovu žádné kvóty zde nevidím. Rozumím li složitým konstrukcím správně, pak jde více o to, aby žadatel o azyl označil cílovou zemi ve které by chtěl pobývat v kterékoliv jiné zemi a po provedeném řízení mu bude umožněno aby se do zvolené cílové země přemístil.
Je-li tomu tak, tak politici EU deformují nejen výklad azylového práva EU včetně úmluv, ale narušují i úmluvy „pod vlajkou“ OSN, což již není jen věcí zemí EU ale i této organizace.
Politici, jak známo, lehkostí sobě vlastní přijímají politická rozhodnutí a jako ocas draka za nimi plachtí legislativci aby jejich vůli povýšili na zákon (kde jsem tohle jen slyšel…). Takže nevylučuji, že se záhy dovíme, že kvóty přerozdělení jsou tím nejlepším lékem na současné migrační problémy. Trochu to připomíná dvojí svět. Jeden svobodný, pro občany EU a jeden s železnými oponami, když azylantům přikážeme kvótou zemi pobytu. Zbývá jen se ptát, jestli policie Spolkove Republiky Německo zatkne a dopraví zpět do České republiky kvótovaného azylanta proto, že byl přidělen do naší země, ač má rodiče v Německu a chtěl je naštívit.
Je večer, krátce před sedmou. Jdu si pustit zprávy abych se dozvěděl, jak to s kvótami vypadá…
