Média propírají mediálně poutavou „kauzu Nagyová“. Je pro ně v letní, jinak okurkové sezóně, přirozeně zajímavá svoji originalitou, pozadím intimního vztahu premiéra a jeho ředitelky sekretariátu, nezákonným sledováním klamané manželky, prostě příběh jak pro úspěšný román či divadelní hru. V Argentině by to natočili dokonale.
V pozadí, trochu mimo pozornost, však ční jiné aspekty tohoto případu. Kdosi kdysi řekl, že „nikdo si není jist svým majetkem, svobodou, stavem, pokud zasedá Parlament“. Myslím, že to již dávno neplatí jen pro zákonodárce ale také pro exekutivu. Je to nejen výsledek jednání konkrétních osob, jejich vztahů, postavení, ale také flagrantní neznalosti „řemesla“, tedy kompetencí a zákonů. Vládne se silou, nikoliv rozumem.
Jeden z předchozích premiérů žertem říkal, že si mnozí pletou vládu či ministerstvo se „samoděržavím“. Znamená to, že mocní tohoto světa si představují, že jejich vůle je dík jejich postavení povýšena nad zákon. Že je vláda a okolí premiéra tabu. Že prostě mohou vše. A nejistí úředníci raději poslechnou, „aby je nevyhodili“. Téměř všichni.
Politik, pokud dosáhne vysněné mety a stane se ministrem, nebo dokonce premiérem se obklopuje lidmi, kterým věří. Za ty považuje především vlivné členy své strany, povětšinou bez jakékoliv kvalifikace pro tu kterou pracovní úroveň. Nehledí se na schopnost, vzdělání, odborné předpoklady a praxi. Loajalita je prioritou, „aby se nic neprofláklo“. Tu a tam jim do tohoto procesu „zapíchne vidle“ Národní bezpečnostní úřad, to jen v případě, že na tu kterou funkci je třeba určitého stupně bezpečnostní prověrky a prověřovaná osoba nesplní přísná kritéria. Služební zákon neexistuje, pardon, existuje, ale nikdo jej nerespektuje.
V době, kdy jsem působil na Úřadu vlády, později v kabinetu předsedy sněmovny se samozřejmě i takoví lidé v okolí ústavních činitelů pohybovali. Bylo však třeba je poučit o jejich kompetencích. Být „pravou rukou premiéra“ neznamená právo „tlumočit jeho vůli“ a činit úkony, které ostatně ani sám premiér nemá, jako například úkolovat zpravodajské služby. A o kterých mnohdy premiér ani neví. Co dělal současný šéf úřadu, když tyto choutky nezkrotil? Poučil bezpečnostní ředitel Úřadu vlády paní Nagyovou při nástupu do funkce, co smí a co ne? Premiér má mít okolo sebe také odborníky, kteří m v reálném čase předloží odborná stanoviska k té které věci. Takoví lidé na Úřadu vlády jsou, ale asi je nikdo neposlouchá, mnozí byli vyhozeni již dříve. Změna je v tom, že se „to profláklo“ na veřejnost. Nic víc.
Různé choutky jsme zažili i v mých dobách. Zdeněk Doležel jel do Polska a dle protokolu splnil úkol, který měl. Avšak jeho „pět na stole v českých“ bylo varováním, ať to mínil jakkoli. Ředitel sekretariátu premiéra nemusí mluvit v šifrách, má vědět co smí a co ne, co je utajovaná skutečnost a co nikoliv. Slyšel někdo o problémech s Janem Birkem, dnes starostou Náchoda, který jej ve funkci nahradil? Nikdo, protože přísně dbal na legalitu své činnosti. Ten případ byl tehdy včasným varováním, abychom všechny tehdejší pracovníky sekretariátu premiéra, kteří se nejčastěji mění a přichází s novým činitelem většinou z politiky, včas a razantně upozornili co mohou a co nikoliv, koho mohou pozvat na Úřad vlády a koho nikoliv, s kým není dobré se stýkat, aby nekompromitovali (bez jeho vůle) nevhodnou osobní aktivitou premiéra. Ano, bylo by to dlouhé povídání, ale druhý obdobný případ se již nevyskytl.
V Poslanecké sněmovně můžete být taktéž v mírném šoku. Zvolením získá poslanec silný mandát, obklopený řadou kompetencí, mocí, vlivem. Zejména ale při zahraničních cestách jste se mnohdy, zejména u nových poslanců, nepřestali divit. Nechápu, proč třeba Parlamentní institut nenabídne byť dobrovolné proškolení před začátkem práce, prvním zasedáním. Od zásad společenského chování (kdo z politiků pustí dámu první do dveří, kdo se vyzná u stolu při slavnostním obědě), základů diplomatického protokolu, když tzv. „parlamentní diplomacie“ je významnou složkou práce poslance. Také v oblasti kompetencí a utajovaných skutečnostech by školení neškodilo, včetně výkladu Jednacího řádu a podobně. To se ale neprovádí. Asi by nikdo ani nepřišel. Platí tedy staré přísloví: „Komu Bůh dal úřad, tomu dal i rozum“.
Lidem, kteří se ve státní správě orientují, je celá kauza paní Nagyové a hektická zmatečná snaha expremiéra Nečase vše svalit na mocichtivé státní zástupce jen vyústěním ignorace profesionality, odbornosti, osobních vlastností. Prostě svůj post neunesli, mysleli, že jsou tabu a ejhle, někdo jim zde tvrdí, že právo platí pro všechny. A teď oslabují jinou významnou oblast, veřejné žalobce, státní zástupce, protože jim šlápli na kuří oko.
A tak hlásají na všechny strany – my jsme byli poctiví a dobří, kdyby nás státní zástupce nechal být, vše by šlo, jako dřív, vláda rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci by vládla dál. Expremiér říkal, že poslal Nagyovou za kmotry. Ale tam šlo o věci ODS, nikoliv vlády. Nebo ne? To vláda potřebovala informace od kmotrů? To si nedovolím myslet, to by šlo o horší kauzu. Asi šlo o politický vliv uvnitř ODS. Proč si Petr Nečas v hlavní kanceláři nenašel druhou důvěryhodnou osobu? Taková v ODS není?
Opravdu čin hodný státníka. Promluvte si třeba s krajany v zahraničí. Mají se za naše činitele stydět?O další devestaci a znevěrohodnění politiky i vlády netřeba mluvit, stačí jít mezi prostý lid.
A malá poznámka na závěr. Podstatná část služebního zákona z roku 2002 je platná i účinná. Současná vláda (jakákoliv vláda) může třeba zítra navrhnout prezidentu republiky jmenování generálního ředitele státní služby, ten následně po poradě s ministry na každém ministerstvu státního tajemníka a personálního ředitele. Proč to žádná vláda neučinila (mohla to udělat od roku 2007)? Právě proto, aby mohla na významné posty posadit spolustraníky, odložené poslance, senátory, kamarády. Tak se nedivme, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Poučí se z toho vlády budoucí? Mám obavu, že nikoliv. Jedinou prevencí zůstane kauza Nagyová. Ne že bych jí to přál, rozhodně nikoliv. Ale chce se říci „ještě že tak“.
