Dvojí metr dnes, v Mladé frontě Dnes.

Kauza privatizace OKD je pro mnohá média lákavým tématem. Stačí jen tu a tam vědomá či nevědomá nepřesnost a máte kauzu s pikantním podtextem zdánlivě se dotýkající mnoha významných politiků...

A právě ty nepřesnosti, na rozdíl od JUDr. Hany Marvanové, kterou štve to, že „stát měří dvojím metrem“, což argumentuje rozdílným metrem (asi) naší justice – občana, který je žalován pro náhradu škody jakéhokoliv původu odsoudí s lehkým srdcem a škody ohromného rozsahu, které páchá stát či jeho činitelé se soudit zdráhá, štvou zase dlouhodobě mně.

Tím nordickým uzlem je, podle mého soudu, právě ta „vědomá či nevědomá“ nepřesnost mnohých komentátorů, v tomto případě paní advokátky, kterou v této kauze jaksi nepoznávám, ač odborně a zejména lidsky je pro mne dámou vhodnou respektu.

Paní advokátka byla nepřetržitě členkou zastupitelských sborů – Federálního shromáždění, České národní rady a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v letech 1990 až 1998. Tedy v době, kdy se změnou zákonů určovaly podmínky pro transformaci společnosti ze socialistického společenského řádu na moderní, svobodnou a tržně orientovanou společnost. Kdo nese odpovědnost za zpackanou transformaci družstev, megapodvod Viktora Koženého a dalších zlatokopů investičních fondů, kde a kdy vznikl pojem tunelování? Kde byla založena podstata privatizace OKD? Chce se mě říci, že v politické reprezentaci zvolené v devadesátých letech, ze které se, jak to v parlamentních demokraciích bývá, odvíjí vláda a její exekutivní moc. Chce se mě to říci a přesto to jako odsudek nevyslovím. Mám totiž paměť a žil jsem v té době a vím, jak je snadné dnes odsuzovat tehdejší kroky politiků a vlády.

Avšak vložení bytového fondu, nevratně a nezpochybnitelně do majetku OKD, vyplývalo s § 9a zákona 103/1990 Sb., který definuje, že majetkem organizace se rozumějí věci, ke kterým má podnik právo hospodaření. A to, cestou správy bytů firmou OKD před rokem 1989 státní podnik měl. A tím, že byl státní podnik OKD  rozhodnutím č. 208/1990 ministra hospodářství ČSFR Vladimíra Dlouhého, č. j. 1804/401 ze dne 29. 12. 1990 byl s odkazem na ust. § 22 písm. b) a ust. § 28 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, a ust. § 15 a násl. zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech, zrušen bez likvidace státní podnik OKD a k témuž datu (1. 1. 1991) byla zřízena akciová společnost Ostravsko-karvinské doly (OKD, a.s.). Do nově vzniklé akciové společnosti byl vložen veškerý majetek zrušovaného státního podniku, tedy včetně bytového fondu, tak tím se stát navždy zbavil práva o majetku společnosti rozhodovat jinak, než cestou výkonu akcionářských práv. To vše podle zákonů z roku 1990!

Byl-li někdo zlosynem v pravém slova smyslu, tak byl to Fond národního majetku, který v roce 1997, prý  s ohledem na nutnost zbavit se přebytečného majetku (útlum těžby) snížil vlastní jmění společnosti o 3,5 miliardy korun. Tím stát ztrácí stát majoritní kontrolu nad OKD.  Jedna věta, ale definitivní tečka za osudem OKD. Od tohoto okamžiku, i kdyby minoritní podíl státu nebyl nikdy privatizován, či byl převeden komukoliv a za jakékoliv peníze, minoritní akcionář neměl prakticky žádný vliv na hospodaření a nakládání s majetkem firmy. Náš právní řád mu žádná taková práva nedával.

Všechny tyto zákony byly schvalovány v Parlamentech. Máme akceptovat výmluvy „že nevěděli, co činí“ ti, kteří pro ně hlasovali? Znovu opakuji, byla to složitá doba ale korektní pohled bych čekal z obou stran, tedy i ze strany paní advokátky. Ostatně jejím prvním klientem Hany Marvanové v kauze OKD nebylo sdružení nájemníků OKD ale ČSSD, která si u ní objednala první analýzu této kauzy. Takže odkazy na černé svědomí této strany jsou absurdní a účelové.

Až soud vyřkne, zda  škoda v roce 2004 při privatizaci minoritního podílu vznikla či nikoliv. Není pravdou, že Evropská komise brala v potaz při rozhodování o nepovolené veřejné podpoře jen stanovisko státu. V odůvodnění svého výroku uvádí argumenty sdružení byty OKD včetně jimi podaných trestních oznámení, a též veškeré posudky, které žalobci uvádějí. Nešlo o ocenění majetku, k tomu měl stát již jen odvozená práva akcionáře, ale o ohodnocení ceny akcií a menšinového podílu. To je rozdíl! Zapomíná se též na skutečnost, že asi 4% akcií byly volně obchodovány na burze. Cena akcií obchodovaných na burze se v té době pohybovala od 288 do 410 Kč/akcii. Stát prodal akcii za 367,7 Kč, což  odpovídá ceně 4,1 mld. Kč za celý podíl. Tedy tržní cena akcií.  Právě proto Evropská komise dne 13. 7. 2011 konstatovala, že „prodej podílu ve společnosti OKD ve výši 45,88% společnosti Karbon Invest neobsahoval žádný prvek státní podpory ve smyslu článku 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU.“

Žádné médium asi nemůže otisknout mnohastránkovou analýzu, která je před dokončením. Ale jako její zpracovatel mohu odpovědně prohlásit: Vše zásadní v kauze OKD proběhlo v letech 1990 až 1998. Tehdy mohla paní Marvanová každý týden interpelovat vládu. Ovšem takový odsudek k ní je stejně laciný a nepodložený jako věčně jí naznačovaná odpovědnost tehdejšího ministra financí a dnešního premiéra Bohuslava Sobotky. Oboje není pravdou. Znalost poměrů dnes není stejná, jako situace včera. Jde-li o byty, pan Bakala je „tehdy“ chtěl prodat nájemníkům. Dnes to již zapomněl. Nízká cena bytů „tehdy“ nájemníkům vyhovovala. Dnes se dovolávají škod na majetku státu. Mám pokračovat?

Chápu, že skutečným cílem sdružení nájemníků OKD je prokázat nepovolenou veřejnou podporu. Ta je, dík prozřetelnosti vlády a ministerstva financí v roce 2004 jedinou rozvazovací podmínkou, ovšem pouze k privatizaci onoho menšinového podílu. Že si současný ministr financí pospíšil s přihlášením se ke škodě, se nedivím. Ale rekonstruovat dnes, po 11 letech posudky zasazené do právního a ekonomického rámce let 2003 až 2004 považuji prakticky za nemožné.