V souvislosti s kauzou v tzv. ostravském ghettu byla v pořadech ČT24 věnována pozornost sociálnímu bydlení. Zástupkyně ombudsmana Jitka Seitlová absenci tohoto segmentu bydlení vcelku správně a jasně pojmenovala. Přesto jsem však reportáž sledoval s trpkým povzdechnutím.
Je příznačné, že média obecně dlouhou dobu existenci určitých problémů přecházejí mávnutím ruky ale až v extrémním okamžiku jakéhosi vzepření se romské populace úředníkům je problém začne zajímat. Vzpomínám, kolikrát jsme v posledních třech - čtyřech letech poukazovali na absenci sociálního bydlení v naší bytové politice a současně navrhovali konkrétní řešení. Bez žádného efektu. Konali jsme tiskové konference, avšak politici, exekutiva, všichni tyto problémy přehlíželi. Různými koncepcemi jsme zásobovali politiky, politické strany, ale bez výsledku. Předpokládám, že až se v Ostravě opraví odpady v předmětné lokalitě, problematika sociálního bydlení zase usne.
Poprvé jsme upozorňovali na absenci sociálního bydlení již v devadesátých letech. Roli levného bydlení po dlouhá léta hrály nájemní byty s přísně regulovaným nájemným, což se postupně stalo neudržitelným, hrozily velké sankce, jednak to signalizoval Ústavní soud, jednak hrozilo odsouzení u Evropského soudu pro lidská práva. Takže jsem s týmem spolupracovníků navrhl zákon o jednostranném zvyšování nájemného (tehdy jako náměstek ministra pro místní rozvoj) a současně jsme v koncepci v roce 2004 začali hovořit o nutnosti neziskového a sociálního bydlení. Pak ale nastala vláda „podivné české pravice“, která trvá v podstatě dodnes a tak se již nic nerealizovalo. Proč „podivná pravice“?
Myslím, že stát má preferovat situaci, kdy i občané s nižšími příjmy mají možnost zajistit si důstojné bydlení z podstatné části vlastním přičiněním. Pravicové vlády (nejen) v Evropě proto považovaly tuto oblast za významnou a velice se jí věnovali. Naše pravicová vláda problém přehlíží. Ale to je krátkozraké. Tak například ve Velké Británii.
Při poslední recesi ekonomiky na konci osmdesátých let minulého století rostla potřeba sociálního bydlení také v Británii. Poklesem cen nemovitostí, v době konjunktury nadsazených, se zablokoval trh. Začala se projevovat „negativní hodnota nemovitostí“, tržní cena bytů byla nižší než výše hypotéky, za kterou byly byty zakoupeny. Obce rozsáhle privatizovaly své nájemní byty. Pro chudé se bytů nedostávalo, vznikalo bezdomovectví. Obnovit středověké chudobince si nikdo netroufal. Chudina – lidé bez vlastních příjmů, zde byla odjakživa. V konjunktuře se v Británii stavělo až 150.000 bytů ročně. V době krize se výstavba zastavila. Vláda hledala formy pro provoz bytů s ekonomickým (neziskovým) nájemným, kde je možné poskytnout rozumnou pomoc v hmotné nouzi. Nalézá ji v „bytových asociacích“ které fungují na neziskovém principu, s určitým prvkem samosprávy. Ty zakládá obec, ale mají právní subjektivitu, na výstavbu mohou vydávat nemovitostí zajištěné dluhopisy, existují další formy podpor, ale hospodaření asociací je kontrolováno, existuje i „bytový ombudsman“ pro pomoc a řešení sporů. Dnes existuje podle britských zdrojů 1,7 mil. takových bytů.
U nás jsme vcelku zbytečně zprivatizovali neziskový sektor bytových družstev (na rozdíl od Německa, Norska, Švédska či Rakouska, kde hraje významnou roli jako sektor neziskový). Nevytvořili jsme podmínky pro jeho další rozvoj například novou právní úpravou sociálních bytových družstev či obecních bytových asociací podle zmíněného Britského vzoru. Ano, zesměšňovaná teorie „neviditelné ruky trhu“ je vskutku pravdivá, jen ta řešení, která přináší trh sám při nečinnosti státu, nejsou vždy pozitivní. Stát tedy zůstal v nečinnosti, ale potřeba bydlení pro lidi na okraji společnosti trvala, ba narůstala. A tak nepozorovaně podnikatelé nalezli další způsob, jak fruktifikovat mnohdy nepotřebný nemovitý majetek opuštěných hotelů v pohraničí, kam nikdo nejezdil, či ubytoven továren, které již zanikly. Nabídly ubytovny pro rodiny s co největším počtem členů domácnosti a současně jim pomohly zařídit příspěvek v hmotné nouzi počítaný na člena domácnosti. Nájemné dohodou stanovila na úrovní propočtu na jakou výši příspěvků má rodina nárok a je to. Dokonce to ani pronajímatelům nelze jednoznačně vyčítat, neporušují zákon, jen využívají nečinnost státu. A tak nájemné za pastoušku činí násobně víc, než je v místě obvyklé u kvalitních bytů.
Při svých početných cestách za odborníky v bytové politice do zahraničí jsem se ujistil, že prakticky každý stát má určitý funkční systém pro tuto oblast. Do sociálního bydlení trh bez pravidel nepatří. Posílal jsem své návrhy například sociálním demokratům, ti ovšem žijí v tradiční alibistické opoziční představě, že jim vládnoucí většina stejně nic dobrého neschválí a tak se ani nepokouší problém řešit a když, tak jen dílčími neprovázanými střípky (viz iniciativa Ústeckého kraje). No activity talking only. Zahraniční odborníci nás již před patnácti lety varovali, jak je vidět, tak marně. Ministerstvo pro místní rozvoj tuto potřebu nepopírá, avšak účetnická fiskální politika ji nedává žádný prostor. Takže nic.
V čem systém, který navrhuji, spočívá?
Sociální bydlení je vskutku jen „dno“ sociálního systému, bydlení pro občany trvale nezaměstnané. Stát ho musí buď provozovat sám, nebo ho poskytovateli rozumně zaplatit. Musí stanovit různé technické a zdravotní požadavky na sociální byt, učit povinnost občanů, kteří v těchto bytech budou bydlet, například že jejich děti budou pravidelně docházet do školy, že budou dodržovat hygienická pravidla a zásady občanského soužití. A již jednou musí stát říci, že pokud tito občané nebudou tyto požadavky plnit, budou muset byty opustit a dostanou se pouze na noc na ubytovnu, kde mají jen postel, skříň a společná hygienická zařízení.
To, co schází stejně intenzivně je neziskový sektor, ve kterém se byty pronajímají v tzv. ekonomickém (nákladovém) nájemném. Zde mohou existovat vedle sebe modely dva – soukromý a veřejný.
Soukromý model, to jsou sociální bytová družstva nebo obecně prospěšná společenstva bytová. Ta mimochodem v našem teritoriu existovala od roku 1873 a dodnes mnohopočetně fungují v Rakousku! Na výstavbu jim stát příliš nepřispívá, ale zajišťuje jim dlouhodobé výhodné úvěry na výstavbu. Je to jistě levnější, než „tržní“ model současný.
Veřejný model jsou Bytové asociace, jejichž jediným zakladatelem je obec. Asociace však má právní subjektivitu a tak úvěr na výstavbu je závazkem asociace, nikoliv obce, čili nezvyšuje její zadlužování. V asociaci je mnoho samosprávných prvků a ekonomické nájemné. Jde o zmíněný britský model, informace o něm jsou dostupné.
Samozřejmě že existují i modely jiné. Holandské bytové korporace jsou jakýmsi hybridem modelu družstev a bytových asociací, francouzský model HLM je bydlení s příspěvkem na nájemné, v Itálii pak obce podmiňují developerům výstavbu lukrativních bytů určitým procentem bytů postavených v režii-nákladově, a funguje to.
Tato nemoc, zvaná nedostatek sociálních bytů, nemá rychlý a univerzální lék, ale je léčitelná. Pokud však zůstaneme jen u chvilkového zájmu veřejnoprávní televize s ignorací politiků pak je její vyléčení v nedohlednu.
JUDr. Ivan Přikryl, předseda České společnosti pro rozvoj bydlení
