Ano, pane premiére. Ale...

Některé věci, jsou jenom jednou, zpíval kdysi Janek Ledecký v jedné písni. Tato pravda mě přichází na mysl v okamžiku, když čtu, jak premiér a předseda ČSSD, strany, jíž jsem též členem, apeluje na členy vlády za ČSSD.

Premiér je vyzval na stranickém fóru, aby ve své práci přidali.

Nevím, zda tomu je tak proto, že poměrně dlouho ztrácí ČSSD na hnutí ANO cca 10 % preferencí, nebo jen proto, že skutečně s jejich nasazením spokojen není. A to přesto, že média a opozice (důvodně) poukazují na ohromný střet zájmů v osobě místopředsedy vlády a ministra financí. Přesto, že například rezort Místního rozvoje řeší jen část svých kompetencí a mnohým se nevěnuje vůbec. Téměř nikdo z členů vlády za toto hnutí není vizionář, ani není moc vidět. Tomuto hnutí stačí jen srozumitelná slova veřejnosti: „Kradli jste tady po léta, a proto jsem musel přijít, abych tomu zabránil“. Následuje potlesk ve stoje.

I politik dostává šanci být na vrcholu povětšinou jen jednou. Úspěch má mnoho přátel, neúspěch většinou jednoho viníka. Proti chytlavému, jakkoliv zjednodušenému pohledu na politiku, který má u lidí úspěch pouze do času neexistuje skutečně jiná cesta než promyšlené, cílevědomé vládnutí doprovázené srozumitelnými mediálními výstupy, vysvětlující lidem vize a cílový stav řešení jejich problémů. Takže z tohoto úhlu pohledu je vize premiéra správná.

Táži se však, zda ministři mají vizi. Zda si uvědomují, že služební zákon přinese odpolitizování státní správy, nikoliv odpolitizování jejich politiky. Že právě proto mají možnost mít kolem sebe odborníky blízké programu jejich strany, kteří jim mají pomoci formulovat cíle, jinými slovy strategie jejich politického viděni priorit rezortu, který vedou.

Stát se ministrem přináší (pravděpodobně) určitý společný pocit, ať jste z pravice nebo z levice. Nazval bych jej prozření, osvícení, či nějak tak. Najednou jako by pan či paní ministři již žádnou vizi nepotřebovali. Oni sami dobře vědí, co mají dělat. Všichni okolo je poslouchají, ctí a mnohdy obdivují (ostatně co jim zbývá). A ti, co namítají nedostatky prostě ignorují.

V dobách dávno minulých například Václav Klaus jako ministr financí Čalfovy vlády odmítl první koncepci tehdejšího zmocněnce vlády pro bytovou politiku Oty Karena. Kdyby tak neučinil, tak by převod státních bytů na obce nebyl bezpodmínečný a obce by byty nerozprodaly, nájemné by bylo ekonomizováno stejně jako služby spojené s bydlením, družstva bytová by neztratila svůj význam… A dnes bychom neřešili byty pro sociálně slabé. Nebo například ministr Karel Dyba. Klepal jsem mu na dveře o pár let později jako představitel bytových družstev a naléhal, aby zpracoval vizi jak dál v bytové politice. „Nechte to být, nic není třeba, trh si to zařídí“, odvětil. Koncepce, to se již nenosí. A tak stavební spoření, hypotéční úvěrování, zákon o vlastnictví bytů, to vše nevzniklo dík aktivitě vlády ale jako poslanecké návrhy těch, kteří ověřili argumentům lobbystů. To nemusí vždy znamenat problém, ale bylo to tak správně? Dík tomu máme dnes zbytnělý vlastnický sektor v bydlení a prakticky žádné sociální byty. A prokleté ubytovny, dík nekoncepčnímu kroku poslance Stanjury vyženou lidi do ulic, pokud se nestane zázrak. To jsme již ale v současnosti. Desátky dalších příkladů, jak po roce 2006 se v této oblasti prakticky nic nedělo a zmeškala se téměř dekáda různých opatření, si odpustím. Ale nic nekončí, problém trvá.

A tak namítám, pane premiére. Neměla by se ČSSD vrátit k systémové, promyšlené práci? Začít v jednotlivých oborech vizí, strategií, koncepcí? Hovořím o oboru, ve kterém pracuji ale v jiných oborech to nebude jiné. Lze donekonečna přehlížet, že břemeno sociálního bydlení (sice rozpačitě ale přece) nese jen ministerstvo práce a sociálních věcí, ačkoliv by nejméně rovnocenným partnerem měl být rezort místního rozvoje, které má v kompetenci bytovou politiku? Jak řešit situaci, když právě toto ministerstvo vede politik nepolitik za hnutí ANO, neveden žádnou vizí, jen spravující dané, tedy jistě významné Evropské fondy. Ale i jiná ministerstva by měla plnit úkoly v tomto odvětví. Pak toto nelze řešit jinak, že se celá vláda usnese na prioritách toho kterého oboru, vize, koncepce a rozdělí úkoly rezortům bez ohledu na to kdo je z které strany. Ano, některé věci jsou jednom jednou. I šance uvést do života opatření, zákon, fenomén v oborech jako je například právě bytová politika.

Strana má své odborné zázemí, komise pro většinu oborů. Od nepaměti netrpí, alespoň ta naše, pro oblast bydlení a družstevnictví, nedostatkem vizí. Trpělivě je projednáváme, sepisujeme do usnesení, která, jak doufám, někdo čte. Alespoň v okruhu premiérových poradců. Ale znát to mnoho není. Na obnovení Rady vlády pro družstevnictví po roce a půl nikdo nereagoval, ani nevysvětlil, proč ji obnovit nechce, nebo co by to společnosti přineslo. Na vizi korekce koncepce bytové politiky, sociálního bydlení a dalších oblastí, bydlení pro seniory a mladé lidi za rozumné peníze, to nikoho nezajímá? Dnes tyto problémy klíčí, neřešeny za pár let zaplevelí naši vlast.

Jsem přesvědčen, že ministři musí pracovat o dvě stě procent lépe. Ne se nechat fotit před vybydlenými domy ale hledat řešení jak lidem pomoci. Pak se úspěch jistě dostaví. Nekrást má být přirozené, z tím argumentem věčně bodovat nelze. Ale zlepšit životy mnoha lidem, to by jistě bez politických bodů, které jsou smyslem politiky, neskončilo bez vlivu na preference. Pracovat musí všichni jako jeden tým, nikoliv skupina momentálně vyvolených. Nemohou být štiky v rybníku pouze ministři. Smyslem politiky strany je sdílet vize a pracovat na jejich realizaci. Nejen požírat malé rybky aby nedorostly.