Zapomenutý hrdina „sametové“ revoluce: Ladislav Adamec

Ještě předtím, než byl v prosinci roku 1989 zvolen za prezidenta, hovořil o případné přímé volbě Václav Havel zhruba takto: „Nemůžeme si hrát na Ameriku a já budu stejně jen takovým pracovním prezidentem do prvních svobodných voleb.“ Věděl velmi dobře, o čem hovoří, neboť v případě přímé volby by se rozhodovalo mezi Alexanderem Dubčekem a tehdejším předsedou vlády Ladislavem Adamcem. První z nich měl úžasnou popularitu na Slovensku, druhý v Čechách a na Moravě. Václava Havla až na pár kavárenských pražských pseudointelektuálů-disidentů, nikdo neznal. A tak se Havel nechal zvolit jednomyslně komunistickými hlasy za šéfa tehdy ještě Československé socialistické republiky.

novinky

Jen pár slovy k 17. listopadu roku 1989. Disidenti včele s Havlem se dohodli s tajnou policií, že se nic nebude v Praze dít, a spokojeně odjeli na víkend, v Havlově případě se jednalo o bájný Hrádeček. Protože letitým spolužitím se slovo disidenta, dané estébákům, dalo vyvážit zlatem, odjeli fízlové i státní činitelé rovněž mimo hlavní město. A zůstal jen nějaký Štěpán, který si to jako jediný odskákal.

Pak přišel Albertov a svazácká akce, ta se jaksi zvrhla a nikdo už se nikdy nedozví, proč to vyvrcholilo zásahem represivních složek na Národní třídě. Jediné, co lze objektivně konstatovat je, že vývojem událostí byli zaskočeni disidenti, fízlové i představitelé státní moci.

Pokud by komunisté byli skutečně takoví ďáblové, jak jsou prezentováni dnes, neexistoval by pro ně problém nasadit armádu a to, co dnes eufemisticky nazýváme „sametovou revolucí“, by zaniklo hned v zárodku. Ano, do Prahy přijela spousta autobusů s údernou ozbrojenou dělnickou pěstí – Lidovými milicemi, ale za pár dnů LM potichu zmizely. Nechce se mi věřit, že na zásah Havla. Nejspíše za tím stál muž, jehož objektivní ohodnocení čeká až na budoucí nestranné historiky. Ladislav Adamec, který podal jako první z tehdejší státní moci V. Havlovi ruku a začal s ním jednat...

Ladislav Adamec jako předseda vlády byl jediný, kdo se k nastalé situaci postavil čelem a nemůže na tom nic změnit to, že na Letenské pláni byl při jedné z Havlových manifestacích vypískán. On měl tu moc, že místo vystoupení před obrovitým davem, kde nesl vlastní kůži na trh, ji mohl nechat rozehnat. Neudělal to, naopak se postavil tváří v tvář lidem a řekl jim, co nechtěli slyšet. A když mu jakési Občanské fórum začalo nesplnitelnými požadavky házet klacky pod nohy, nelpěl na moci. Prostě usoudil, že určitou mez nepřekročí a z politiky se odporoučel. No a Havel získal nového komunistického a ohebného kamaráda, jistého Čalfu. Pak to šlo jak po másle, vždyť to znáte, „pracovní“ prezident Havel sloužil dalších dvanáct let.

Až půjdete zítra (17. 11.) položit kytičku na pražskou Národní třídu, neměli byste zapomenout položit obrovský věnec na hrob Ladislava Adamce (zemřel 14. 4. 2007). Nebýt jeho, mohla se „sametová“ revoluce  změnit na krvavou. Čest jeho památce!