Zábava začínala v osm, přes hubu jsem dostal o 15 minut dříve. Proč se o tom nepsalo?

V žádném případě nechci propagovat násilí, ale kdo z vás někdy absolvoval venkovskou taneční zábavu za totáče a neviděl rvačku, pak byl asi slepec. Bitka prostě patřila k folklóru.

Ona zábava, která se uskutečnila pod názvem „Jarní vínek mládí“, probíhala v sokolovně bezvýznamné vesničky nedaleko velkoměsta Slaného. Abych upřesnil, město Slané se v plánech soudruhů mělo stát velkoměstem, z Kladna se sem měla přestěhovat důlní výroba a hlavně ty tisíce zaměstnanců. Ale to je podružné, vraťme se do oné nejmenované vísky a na onen „Jarní vínek“.

Na akci nás pozval současný významný slánský podnikatel, tehdy učeň-sazeč. Neřekl nám ovšem o rizicích, která jsou spojena s návštěvou hostů z Prahy. Nevím proč, ale v sedmdesátých letech minulého století byl pražák na venkovské zábavě brán jako nepřítel číslo jedna, byť tehdy ještě neexistovala tzv. „Pražská kavárna“. Vědět tehdy o její existenci, zmlátil bych sám sebe.

Další události byly zvláštní. Sedím si takhle u stolu s kamarády, částečně pražáky a částečně přáteli našeho hostitele ze Slaného, když se nade mnou zjeví obluda, svalnatá a namachrovaná. Jen tak z plezíru dala facku našemu místnímu příteli, což já, coby demokrat, jsem ohodnotil protestem a žádostí o vysvětlení. Dostalo se mi ho okamžitě v podobě rány pěstí přímo na ksicht. Složil jsem se i ze židlí a zakotvil za stolem.

Když jsem se jakžtakž probral, zeptal jsem se našeho slánského hostitele, proč jsme za a) byli zbiti patnáct minut před zahájením taneční zábavy, za b) proč jsme tu obludu nenapadli a nezpacifikovali, když nás u stolu sedělo víc. Odpověď zněla jednoduše. Pokud bychom se bránili oné osobě, vrhli by se na nás ostatní účastníci, neb se „Vínek“ koná v agresorově obci a oni by jeho napadení brali jako útok na sebe. A proč nás ten týpek napadl, odpověď je zřejmá: Jste z Prahy!

Jenže my, pražáci, jsme chytří jako lišky. Když se konečně taneční zábava rozproudila, vyhledal jsem agresora (byl ve stavu, že už si nepamatoval, že na mě zaútočil), a koupil jsem mu panáka myslivce. Byl to ten tzv. zabíjející panák. Poplácal jsem ho po rameni, on upadl, já ho překročil a kráčel dál, vstříc příštím světlým zítřkům.

Příběh vlastně o ničem. K napsání mě inspirovaly jisté webové stránky, které na titulce informovaly (včetně doplňujícího videa) o bezvýznamné rvačce v Praze. Tudíž jako bezvýznamný bloger píši o tom, co patřilo (a možná dodnes patří) k českému folklóru na tanečních zábavách.

Případných čtenářů či diskutérů se ptám, zda se někdy zúčastnili venkovské tancovačky, aniž by tam nedošlo k fyzickému násilí? Těším se na vaše odpovědi.