V. Havel sliboval věrnost socialismu, ale prý jsem komunistou já!

Je to takový divný příběh. Zatímco všichni spolužáci skládali pionýrský slib a dostali v Leninově muzeu (dnes hlavní sídlo ČSSD) rudé šátky, já za trest jsem se tohoto krásného aktu nemohl zúčastnit. Dnes si již nepamatuji, čím jsem třídní učitelku tolik iritoval, ale znemožnila mi i vystoupení na celostátní spartakiádě, byť jsem poctivě nacvičoval. Dneska by se dalo říci, že jsem od dětského věku byl disident, ale mě to tehdy hrozně mrzelo. Spolužáci měli rudé šátky, cvičili na spartakiádě a já se cítil tak nějak vyobcován z té úžasné společnosti.

Časem jsem zmoudřel, šel jsem na učňovskou školu a ze šestatřiceti žáků ve třídě bylo pětatřicet členy Svazu socialistické mládeže. Jistě uhodnete, kdo byl ten jediný, kdo k té úžasné organizaci nepatřil. Pak hrozila vojenská dvouletá služba a já se rozhodl, že teda tomuhle státu dělat blba nebudu. Pravdou je, že ti, co chtěli tzv. modrou knížku (pro nepamětníky bumážka, že jste od armády oproštěn) si na blby hráli a snažili se to uhrát na psychické problémy, tedy že jsou blázni. To jsem nechtěl, protože armáda se chovala mstivě a kdo získal papíry na hlavu, už si nemohl třeba udělat řidičský průkaz - a pokud ho měl, tak mu jej sebrali.

U jednoho z odvodů jsem dokonce řekl, že nechci do armády jen z toho důvodu, že tahle česká (a vlastně vůbec česká nebyla, ale to je jedno) armáda naposledy proti vnějšímu nepříteli vystoupila v roce 1620 na Bílé hoře. Zelení mozci na mě řvali, vypadalo to, že snad půjdu do kriminálu za znevažování socialistické vlasti. Naštěstí přítomný civilní lékař na mě začal řvát ještě víc v tom smyslu, že takhle uvažují ti dlouhovlasí mládenci zhýčkaní západními filmy. Zeleným mozkům se jeho řeč zalíbila natolik, že mi neučinily nehezkou poznámku do mých materiálů. Doktore, tehdy jsem vás nechápal, ale nyní děkuju, zachránil jste mě před tvrdou odvetou.

Přestože jsem oficiálně fungoval jako branec a měl chodit na jakýsi výcvik včetně střelby, ani toho jsem se nikdy nezúčastnil. Ne pro svoji osobní statečnost, ale vojenská správa to zmrvila. První rok chodili branci od příjmení A po N, druhý rok si měli základy výcviku užít branci od O po Ž. Měl jsem to štěstí, že i ten druhý rok omylem chodili znovu branci A – N, vojenská správa na to nepřišla a ti O – Ž zase netušili, že by někam měli chodit cvičit.

Hrál jsem i nadále s armádou jakési divadlo až do svých šestadvaceti let, než jsem tu vytouženou modrou knížku získal. Samozřejmě ne na hlavu, ale díky pochopení lékařů v tehdejší Ústřední vojenské nemocnici v pražských Střešovicích. Když jsem jim řekl, že se mi zrovna narodil syn, bum prásk, to nejdůležitější razítko v mém životě do dokladů přistálo. Získal jsem tím na rozdíl od vrstevníků dva roky plnohodnotného života.

Kdysi se razilo heslo, že kdo nebyl na vojně, není chlap. Ale hovno. Já si dopisoval s kamarády, první rok plakali co jim to mazáci dělají a jak je ponižují, druhý rok oni ponižovali nováčky. A tyhle vzpomínky jim zůstali. Ne jak ryli držkou zemi a kartáčkem na zuby čistili záchodové mísy, ale vzpomínají, jak když byli mazáci, totéž nutili dělat „bažanty“.

A teď k tomu Havlovi a mému komunismu. Václav Havel sliboval věrnost socialistické vlasti přinejmenším dvakrát (jestli byl v pionýru nebo Svazu mládeže netuším, ale vzhledem k jeho charakteru bych si tipl, že jo, pak by to bylo 4x). Jisté je, že socialismus sliboval hájit nejen jako voják, ale i jako prezident. To máte tady: http://www.youtube.com/watch?v=RxiNBnSTyw0

A teď to hlavní: Jak jsem se já, dítě nechtěné pionýrem i Svazem mládeže, mohl stát dle některých přiblblých diskutérů komunistou? V mém životopise je kromě jiného napsáno, že jsem publikoval v Rudém Právu a Tvorbě. Nikdo si asi neuvědomí, že v té době už byl Brežněv mrtev, Tvorba měla přílohu KMEN (šéfoval jí Ondra Neff, dnes Neviditelný pes). Tehdy KMEN patřil k tomu nejlepšímu, co na trhu bylo, ale čtenář Blesku či Aha tohle pochopit nemůže. Jo - a Gott s Vondráčkovou zpívali, Neckář také a už existovala skupina Kabát.

Víc k tomu nemám co dodat, dámy a pánové. Ale vlastně jednu věc přeci jen. Za totáče existovala cena Jiřího Wolkera pro nejlepší dílo spisovatele do pětatřiceti let. V roce 1981 ji získal dnešní politik Radek John, tehdy hodný chlapec a reprezentant režimu. Jedině v roce 1982 tato cena udělena nebyla, neboť by ji získal Aleš Presler za knihu Beatles se stejně rozpadli. Byl jsem dobrý, ale na rozdíl od Johna mě komunisti sice trpěli, ale nemilovali mě ani náhodou.

A teď po mně hoďte kamenem, jak jsem se v totalitě zaprodal…