Ještě v poledne zde stálo proti sobě téměř sto tisíc mužů, mladých a v plné síle, dvaadvacet tisíc z nich se nedožilo večera. Těžko si lze představit, že v místech, kudy vede silně frekventovaný silniční tah z Prahy do Kolína a kde se nachází lán uvadajících slunečnic, došlo 18. června 1757 k jedné z největších bitev na našem území. Střetlo se zde pruské vojsko, vedené králem Fridrichem II., s rakouskou armádou, již velel polní maršálek Leopold Josef Daun. Stalo se tak v počátku války, která později vešla do dějin pod názvem Sedmiletá.
Podrobný popis událostí onoho dne je třeba zde. Velkolepý pomník padlým pochází z roku 1898 a najdeme jej nedaleko obce Křečhoř, vzdálené sedm kilometrů od Kolína. Plastické výjevy, zasazené do kamene, jsou poničené vandaly, naštěstí se však jedná jen o kopie, originály jsou uloženy v bezpečí depozitáře. Výjev na čelní straně představuje rozmluvu polního maršálka Dauna s velitelem pluku de Ligne, hrabětem de Thiennes. Text pod ním je uveden ve francouzštině a v českém překladu znamená následující:
Daun: „Však nesvedete nic velkého se svými holobrádky!“ De Thiennes odpovídá (Daunovi) „To ještě uvidíte!“ a obrací se ke svým mladým vojákům: „Holobrádci, ukažte, že dovedete kousat, i když nemáte vousy, ukažte, že ke kousání je zapotřebí zubů, nikoli vousů!“
Thiennesův pluk svým podvečerním zásahem do bitvy způsobil rozhodující zvrat, když už císařská armáda začala podléhat tlaku Prusů, mladíci drtivým náporem odvrátili porážku a proměnili ji v konečné vítězství. Od roku 1997 se každoročně v těchto místech koná rekonstrukce bitvy, jinak u patnáct metrů vysoké stavby z hořického pískovce panuje klid, nezaléhají sem ani zvuky automobilového provozu z nedaleké silnice.
Ori nemá ponětí o historii, vůbec netuší, že dvouhlavý císařský orel byl v roce 1919 odstraněn z vrcholu pomníku a navrácen až v roce 1941, kdy v Kolíně probíhal „Německý den“. Také neví, že po roce 1948 pomník chátral, orlovi dokonce upadlo křídlo a k rekonstrukci došlo až po četných intervencích v roce 1970. A je mu asi také jedno, že schodiště, po kterém pobíhá a poposedává na něm, je z hořického pískovce a dokončeno bylo loni. Jen pokud by se setkal s vandaly, jejichž terčem je pomník dodnes, asi by jim natrhl kalhoty…
Nedaleko stavby stojí dnes prázdný domek. Kdysi v něm bydlel strážný, vysloužilý voják (v roce 1918 jím byl vojenský invalida Václav Krejčí), který se staral o údržbu, poskytoval návštěvníkům informace a prodával občerstvení. Je jen škoda, že se dnes nenajdou peníze na znovuzřízení tohoto pracovního místa. Zájemců by bylo jistě dost…
P.S.: Jméno v titulku, tedy Iro, není omylem, i když se pes na snímcích jmenuje Ori. Iro, se kterým jsme společně s manželkou absolvovali spoustu výletů, nenávratně odešel v březnu tohoto roku. Nyní půlroční Ori (jeho velikost může leckoho zmýlit) nenamítá nic proti tomu, aby titulek připomínal památku jeho předchůdce.
