Smutný Čech v Paříži. Byl tam – a vůbec ji neviděl!

Odjakživa jsem toužil spatřit Paříž. Pokud se pod tímto pojmem dá nazvat kdesi v dálce a ve tmě svítící Eiffelovka, pak jsem tedy Paříž skutečně viděl. A jako hrdý Čech bych tedy mohl prohlásit: Byl jsem tam!

Tak takhle jsem videl Paris...

Ještě čtyřiadvacet hodin předtím, než jsem se v tomhle báječném městě ocitl, jsem vůbec netušil, že k němu vůbec vyrazím. Vlastně abych byl přesný, dozvěděl jsem se cíl své cesty 12 hodin předtím, než jsem do francouzské metropole, respektive jejího předměstí, doputoval. Přesně tolik času totiž trvalo, než se urazila vzdálenost větší než 1000 kilometrů z Prahy.

Okolnosti, které k oné zvláštní cestě vedly, nehodlám popisovat, faktem je, že během dalšího dne jsem byl zpět v naší slovanské zlaté matičce. Čím kratší pobyt, tím větším odborníkem se na francouzské záležitosti cítím být. Což takhle velvyslancem, anebo alespoň obchodním atašé by mě ministerstvo zahraničí nemohlo jmenovat?

Moje schopnosti jsou následující: V pět hodin ráno jsem se nabídl, že zajistím nocleh v nedalekém hotelu. Na otázky mých kolegů  „mluvíš francouzsky, německy anebo anglicky“ jsem odpověděl ne.

„Tož teda běž, schválně, jak pořídíš,“ oponovali ironicky.

Vrátil jsem se během pěti minut s tím, že nocleh se mi sice zařídit nepodařilo, ale k dispozici jsou sprchy a toalety. Nevěřícně odešli, ale skutečně to bylo tak. Francouzi zřejmě nepředpokládají, že by se někdo chtěl ubytovat v pět hodin ráno, recepce tudíž fungovala až od desíti. Proč nezamkli vchodové dveře do hotelu (normálně na kódovanou kartu), se také jevilo zřejmým. Abych to vysvětlil a nedostal nálepku rasisty, u nás na pražské Letné se také přestal zamykat hlavní domovní vchod po té, co pan domácí v jednom z bytů ubytoval stavební dělníky ze své firmy. Ti si neustále zapomínali klíče a jednodušší pro ně bylo vykopnout zámek, než zvonit na sousedy (recepci na Letné jsme neměli). Podle složení hostů, jejichž pohyb jsem sledoval téměř celou noc, se francouzští (?) majitelé řídili stejným vzorem.

Kolegové se tedy v pohodě umyli …

Já, abych něco své manželce alespoň přivezl, jsem později skočil do nedalekého nadnárodního řetězce a zakoupil pár drobností. Psal jsem o tom nedávno na tomto blogu a zaskočil mě tam odporný smrad z ryb. Jistý diskutér mi na to odpověděl cosi v tom smyslu, že jsem hlupák, neb přímořské národy ryby milují a v supermarketech tam prodávají čerstvé ryby, čímž je vlastně ten smrad normální. (Poznámka – ten smrad byl jak z ryb dávno leklých.) Budiž, ale náš národ, kde v televizích jsou schopni ukazovat jedno špatné vajíčko z těch milionů, co se v řetězcích prodají, by supermarket, kde to odporně smrdí již před ním, asi vypálil! No, možná ne, ale v pořadu Reportéři ČT by se to určitě rozmázlo…

Inu, byl jsem ve své vysněné Paříži a vlastně ji vůbec neviděl. Tak snad někdy příště!!!

P.S.: Můj kamarád a zdejší blogger Martin Faltýn si Paříže užil se vším všudy a popsal to v několika dílech, já dávám odkaz na ten poslední, ze kterého budete moci přeskakovat na jednotlivé díly.

Je to v souvisejících článcích.