Pomník na paměť německého ovčáka

Kdo nikdy nevlastnil psa, pak tento text zřejmě nepochopí a neměl by číst dál. Často se lze setkat totiž setkat s názory, že lidé svojí láskou ke zvířatům si tak kompenzují nedostatek citů k lidem ostatním, případně že jim nahrazují rodinu.

Iro 12.12.2002 - 28.3.2010

Svého prvního německého ovčáka jsem dostal k Vánocům, když mi bylo jedenáct let. Stal se ihned součástí naší klukovské party a vzhledem k tomu, že se dožil čtrnácti let, absolvoval se mnou i mými kamarády pubertu a divoké dospívání, chodil se mnou na rande a dokonce poznal i moji ženu, byť jen nakrátko, neboť pak brzy odešel do psího nebe. Mnozí z mých přátel dodnes vzpomínají na Arga a svým dětem o něm vyprávějí jako o svém psu, v mé přítomnosti se však vždycky opraví: „Samozřejmě že Argo byl tvůj, ale vídali jsme se s ním skoro každý den a jezdili na čundry, proto jsme ho brali jako vlastního…“

S manželkou máme dva kluky, narozené přesně na den s jeden a půl ročním rozestupem. Když trochu povyrostli, žena naléhala, abychom si pořídili psa, vždyť jsem ho měl přece také. Jenže pes, konkrétně německý ovčák, o jiném plemeni jsme ani neuvažovali, znamená kromě radosti i mnoho povinností. Měl jsem ještě v dobré paměti, jak jsem musel kvůli venčení brzy ráno vstávat a pak z práce pospíchat domů, zatímco kolegové šli po šichtě na pivko.

Čas běžel, synové vyrostli a my si pořídili dům na venkově. Ideální čas a ideální místo pro splnění dávné touhy. Objevil se německý ovčák Iro a po krátké době mi žena poděkovala, neboť pochopila, jak by bylo před lety obtížné skloubit péči o děti se psem. Mnoho lidí se domnívá, že pokud má pes k dispozici rozlehlou zahradu, není třeba s ním chodit ven, ale opak je pravdou. Pes potřebuje pohyb, jinak se na zahradě chová stejně jako v městském bytě, tedy povětšinou pochrupuje.

Nejenže jsme s Irem chodili na procházky do blízkého okolí, ale často jezdili i na celodenní výlety. I díky němu jsme měli každodenní pohyb bez ohledu na počasí, kromě lásky se nám odměňoval i ostražitým hlídáním pozemku.

To všechno trvalo přes sedm let, přesně do dneška. Nečekaně a náhle zemřel, doslova v náručí obou. Kdo nikdy neměl psa, nedokáže pochopit, jak se naše rodina v těchto okamžicích cítí. Po dlouhé době jsem brečel.

Tyhle pocity již dávno vyjádřil lord Byron ve své básni Nápis na pomník novofundlandského psa. Dovolte mi, abych ji zde na závěr zveřejnil.

 

Když pyšný lidský syn se pod zem vrací,

v němž svět, krom jména, sotva něco ztrácí,

tu sochař k pompě smutku objednaný,

říkáním hrobku zdobí bez příhany;

když dílo skončí, nápis je tam vryt :

ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.

 

Však chudák pes, v život přítel pravý,

jenž první vítá, brání bez únavy,

jenž nikdy svému pánu neodvyká,

proň bojuje a žije, pro něj dýchá,

má po smrti být odklizen jak cár,

že pro tebe prý nemá duši dar,

zatím člověk, hmyz ten! tvrdí směle,

že jenom jemu patří nebe celé.

 

Ach, člověče, ty, jehož chvíle zkosí,

ponížen otroctvím a zkažen mocí,

kdo zná tě dobře, odpor popadne ho,

ty bídná hrstko prachu oživlého!

Tvá láska smilstvo, věrnost prázdný sen,

tvůj domov léčka, slovo podvod jen.

Zlý od přírody, šlechtic leda rodem,

ani té dobré šelmy nejsi hodem!

 

Vy, kdo ten prostý kámen uvidíte,

jděte svou cestou, truchlit nemusíte.

Já jen, kde leží, vyznačit jsem chtěl,

nejlepší přítel, kterého jsem měl.

 

 

 

 

 

Autor: Aleš Presler | neděle 28.3.2010 23:08 | karma článku: 37,59 | přečteno: 4070x