Toho chlapa jménem Gustáv Husák jsem celé mládí nesnášel, bral jsem ho jako hajzlíka, co se v roce 1968 v Moskvě představil Brežněvovi jako ideální vůdce strany a díky tomu se stal nejvyšším pánem v kolonii zvané Československá socialistická republika.
Dnes vidím Gustáva zcela jinak. Odseděl si deset let v nejtužším kriminále (oni se komanči mezi sebou často zavírali, trest smrti patřil mezi soudruhy k těm normálním), Gusta se však přes hrůzný nátlak nepřiznal na rozdíl od Slánského vůbec k ničemu. Byl snad jediným, kdo dokázal i přes zaujatost soudů v padesátých letech minulého století přežít. Samozřejmě, stal se symbolem tzv. normalizace, bylo mu šumafuk, že se opět zavírají lidé za politické smýšlení, on holt dosáhl svého snu a stal se nejen prvním tajemníkem strany, ale i prezidentem. A v roce 1989 se z funkce prezidenta republiky (o nejvyšší stranickou funkci přišel o dva roky dříve) odporoučel se ctí. Davy v ulicích žádaly jeho okamžitou rezignaci, on však vysvětlil, že nejdřív musí jmenovat novou vládu (tu Čalfovu), pak odejde, což také učinil. Jeho nástupcem se stal člověk, který prohlásil, že bude jen „takovým pracovním prezidentem“ do prvních svobodných voleb - a pak jsme ho tady měli více než deset let.
Doba normalizace pod Husákovým vedením byla velice nepěkná, člověka mohli zavřít (a také zavírali) za kdejakou kravinu. K tomu nejhoršímu patřilo urazit komunistickou stranu a její vedoucí úlohu ve státě. Na druhou stranu je třeba říci, že fízlové a jejich pomahači nedosahovali dnešních poměrů, kdy se jejich ouška přimknou pod okna restaurace, kde probíhá soukromý večírek a pokud se jim něco nezdá (třeba nepěkné heslo, ať jdou jistí lidé živit se poctivou prací) jsou účastníci tvrdě popotahování před „nezávislým“ soudem a mnohdy odsouzeni k (ne)podmíněným trestům.
Doktor Husák by mohl sloužit dnešním politikům i jiným příkladem. Nejenže vydržel tvrdé mučení a nepřiznal se k věcem, které nikdy nespáchal, ale hlavně nikdy svoji politickou funkci nespojil s rozmnožením svého majetku.
A jak je to s těmi prezidenty a proč si myslím, že zrovna Gusta byl nejlepší? Masaryka vynechám, byť by se o „Tatíčkovi“ dalo pochybovat v mnohém, Beneš republiku zradil dvakrát (1938 a 1948), o těch pozdějších komunistických snad není třeba diskutovat. Ano, ještě zbývá Havel, Klaus a nyní Zeman. Jenže žádný z nich nebyl postaven před tak závažné rozhodnutí, jako Gustáv v roce 1989. Když vidím tu současnou politickou skvadru a její představitele, chce se mi jen říci:
„Gusto, sorry!“
