O homosexualitě víme vše. Ale jak se chovat ke zvířatům?

Zvířata i homosexuálové mají specializované televizní pořady, na základních školách se vyučuje sexuální výchova i přírodopis. Děti se například dozvědí, že mít dva rodiče stejného pohlaví je zcela normální, ale nikdo už je nepoučí, jak se třeba chovat k cizímu psovi...

Teto selmy se bali mladi fotbalisti...

Před časem mě fascinovala scénka, kdy se k několika desetiletým registrovaným fotbalistům přiblížilo štěně velikosti většího morčete. Budoucí profesionální sportovci zcela ztuhli a snažili se skrýt za tím největším, čímž vznikla strachem roztřesená řada. Kdybych byl jízlivý, doporučil bych jim kariéru v současné pražské Slavii…

Větším důvodem k zamyšlení je ale fakt, proč se ti chlapci štěněte báli. Žádný z nich se nestal v minulosti terčem útoku psa, připustili ovšem znalost krvelačných historek, kdy jejich vrstevníci zahynuli následkem řádění krvelačné šelmy. Bulvár nečtou (současná mládež je tištěnému slovu poněkud vzdálena), ale neunikají jim zprávy najmě televize Nova. Těžko mladíkům vysvětlit, že historka o útoku zvířete na člověka je téma dne, zatímco úmrtí při banálních nehodách jsou mnohem častější, jen se to ve zpravodajství tak pěkně nevyjímá.

Nechápu, proč není ve školních vyučovacích plánech zařazeno téma o psech. Zkušených a ochotných kynologů existuje jistě mnoho a určitě by si našli párkrát do roka čas, aby se svým psem zašli do školy a poučili žáky na místě o tom, jak se při styku s neznámými zvířaty chovat. Když už můžeme naše ratolesti od útlého věku informovat o chráněném pohlavním styku, učit je úctě k registrovaným partnerstvím osob stejného pohlaví a vážit si tělocvikáře za to, že je homosexuál, proč se nevěnovat i těmto zdánlivě nevýznamným situacím?

Protože moje přání zůstane kompetentními orgány oslyšeno, dovolte mi pár rad, jak se vyvarovat střetu s nevyzpytatelnou čtyřnohou příšerou. Pochopitelně vynechávám fáze, kdy pes kráčí na vodítku či jinak pod dohledem svého majitele a naše ratolest se na zvíře sama zavěsí. Malá odbočka: Za totality se místo houpacích koní začali prodávat houpací psi typu Maxipes Fík. I já svému tříletému synovi podobnou hračku pořídil a v parku jsem se nestačil divit, když se pokoušel nasednout na bernardýna. Dopadlo to dobře, 99% psů je k dětem nesmírně tolerantní. A z toho můžeme vycházet.

Chápu všechny, i já sám to zažil, když se k vám a vašim dětem řítí obrovské zvíře a zdálky jeho majitel volá: „Nebojte se, je to štěně a chce si jen hrát!“ Je to velmi nepříjemné, ale když už se stalo, pak je to nejhorší začít ječet a prchat. Stačí jen chvíli postát a kdo má psiska rád, pak se s tím halamou pomazlit, o nic jiného mu nejde. Znovu zdůrazňuji, že takovéto majitele psů také nemusím, ale řeším vzniklou situaci, nikoli to, co jí předcházelo.

Pokud kráčíte po ulici a proti vám jde pes, páníček v nedohlednu, nepropadejte panice. Nejsou na místě tanečky, ruce nahoru či vřískot, prostě jen běžte dál a zvířete si nevšímejte. Většinou si vás nevšimne a bude pokračovat svou cestou, v krajním případě vás očmuchá. Rozhodně nedoporučuji chovat se jako Rambo, což se v případných diskuzních příspěvcích objeví: „Já bych takového psa nakopl, zastřelil“ atp. Možná nakopnete či zastřelíte čivavu, ale takového pitbula, což jsou mimochodem jedni z nejhodnějších a nejpřátelštějších psů, jen zbytečně naštvete a následky můžete přičíst sám sobě.

Inu, abych to zkrátil a vrátil se k začátku. Zatímco naše děti se mohou ze školních  zdrojů dozvědět vše o sexualitě a homosexualitě zvláště, pak výuka o tom, jak se chovat ke zvířatům, v tomto srovnání naprosto pokulhává…