Díky několika zdejším blogerům to vypadá, že není důležité se oženit, ale dobře se rozvést. Ve svých článcích hlavně píší o tom, jaká je ta jejich bývalá megera zlá a hlavně jim znemožňuje styk s dětmi. Většinou se nezmiňují o tom, že si tu „megeru“ sami vybrali, tedy pokud se nejednalo o sňatek z rozumu. Nezmiňují se ani o tom, čím je dotyčná žena okouzlila, proč právě s ní se rozhodli počnout dítě a co je (většinou po nedlouhé době) rozdělilo. Po ztroskotání vztahu pak dělají peklo na zemi nejen svým bývalým chotím, ale hlavně svým dětem, aniž by hledali vinu u sebe.
Neříkám, že já jsem ten správný a mám patent na rozdávání moudra. Fakt je, že jsem se ženil v červnu právě před třiceti lety a žiji stále s tou samou manželkou. Nebrali jsme se po týdenní známosti, chodili jsme spolu přes rok a půl a dobře jsme věděli, co jeden od druhého můžeme čekat a do čeho jdeme. Řečeno s klasiky, ne vše byla procházka růžovým sadem, vyskytly se mraky i blesky. Jenže, když obě strany chtějí, vše jde překlenout. Nejdůležitější je, aby muž a žena táhli společnou „káru“ kupředu a ne každý proti sobě. Pak jim to vydrží řadu let i desetiletí.
Tímto sáhodlouhým úvodem jsem se dostal k tomu, že ke třicátému výročí naší svatby nám dal syn takový zajímavý dárek. Rovněž se oženil a rovněž ne po krátké známosti. S novou paní Preslerovou již dávno bydlí ve svém a pevně věřím, že i jim svazek vydrží až do smrti.
Dovolte mi, abych zde dal odkaz na zajímavé video Martiny Suchánkové o jejich sňatku, je k tomu třeba zapnout si zvuk:
https://picasaweb.google.com/116243609131383210241/Filmy?authkey=Gv1sRgCK236rT3q5q-BQ#5755103597104386946
