Stalo se to již pradávno, kdy jistý Kroupa začal chodit s jistou Mařkou Poneckou, mladou a nezkušenou dívčinou. Mařka se učila švadlenkou, zatímco Kroupa se práci vyhýbal. Nicméně mladé dívčí srdce zahořelo láskou a větroplachovi Kroupovi dávalo i to málo ze svých peněz, které vydělalo. Peníze však Kroupa propil v hospodách anebo prohrál v kartách.
Zamilovaná Ponecká na Kroupu nedala dopustit. Vůbec jí nevadilo, že Kroupa přišel v její nepřítomnosti za její matkou a žádal peníze. Nedočkal se jich, matce vynadal a vyhrožoval. Ta si postěžovala synovi Josefovi a ten se rozhodl, že celou věc jednou pro vždy vyřídí. Rozbije Kroupovi hubu, či ho přímo zabije.
Dne 26. června roku 1899 se Kroupa s mladým Poneckým setkal v Korunní třídě na Vinohradech. Tehdy se na Vinohradech hodně stavělo, všude se povalovaly cihly a Kroupa jednu z nich popadl. Ponecký chtěl po Kroupovi, aby se omluvil jeho matce, přestal obtěžovat jeho sestru a hlavně vrátil peníze, které si od rodiny vypůjčil. Kroupa snad chtěl Poneckého cihlou udeřit, nicméně ten, jako správný muž měl nůž a Kroupu bodl do pravého ramena. Toto zranění bylo následně označeno za těžké. Kroupa se sice dvacet dní léčil v nemocnici, pak však podepsal revers a zmizel neznámo kde.
Proces s Poneckým proběhl za několik měsíců. Kroupa se nedostavil a soudce se choval k devatenáctiletému pachateli více než vstřícně. Uznal ho sice vinným, trest však zněl na pouhé tři týdny nepodmíněně, neboť Kroupovo chování zvláště k Mařce Ponecké bylo shledáno amorálním.
Co dodat? Snad jen tolik, že soudy před více než sto lety se řídily více rozumem, než ohebnými paragrafy. Domnívám se, že dnešní soudy by se měly od svých dávných předchůdců co učit…
Autor vycházel z novinového článku, zveřejněného v Národních Listech v roce 1899.
