Na hlavní stránce iDnes v současnosti probíhá seriál o (špatné) stravě v nemocnicích. Nechápu, co je jeho cílem a hlavně proč není prvotně věnován lékařské péči.
Ve svém životě jsem byl v nemocnici hospitalizován zaplaťpánbůh pouze třikrát a jen na pár dní: Pneumotorax, prasklý vřed a komplikovaně přeražený kotník. A vždycky jsem se odtamtud snažil vypadnout, jak nejrychleji to šlo, kvalita stravy byla v mém žebříčku až na tom posledním místě. Ovšem nynější seriál iDnes o nemocničním jídle přináší opak, zdraví je na místě posledním a hlavní je to žrádlo. Inu, žijeme v zemi Pohlreichů. Najděte si to na webu sami, jde zkrátka o to, že vegani, vegetariáni a jiní gurmáni nenajdou v jídelníčcích sortiment, jež by si představovali.
Když jsem v roce 2000 po operaci prasklého vředu ležel v pražské nemocnici Na Františku, povalovalo se nás v pokoji osm, většinou s podobnou diagnózou. Stravu nám naordinovali dietní, tudíž hnusnou. Někdo ji snědl bez diskuze, jiný nadával, ale sežral ji též, já na to šel od lesa. Zeptal jsem se lékařů, co smím a co ne, a následně se nechal zásobovat z domova. Ani náhodou mě nenapadlo stěžovat si na jídelníček, lékaři z Františku, resp. MUdr. Rezek, mi zachránili život.
Běžel čas a o šestnáct let později jsem se ocitl s komplikovanou zlomeninou kotníku v jisté okresní nemocnici. Po operaci jsem se probral v třílůžkovém pokoji, kde jsme leželi jen dva. Spolupacientovi táhlo na devadesátku a trpěl pokročilým stupněm alzhemeiera. Což samozřejmě přinášelo i problémy s vyměšováním, prostě ten chlápek děsivě smrděl. Přinesli nám oběd, kuřecí stehno s bramborem, měl jsem hlad a jídlo vypadalo lákavě, přímo jsem se na následné hody těšil. Neokusil jsem ho však. Hodná sestřička si povšimla, že spolubydlící je s prominutím posrán a tudíž mu je třeba vyměnit pleny. Přestože stařec smrděl už předtím, po odkrytí deky a sundání pleny se zápach znásobil tisíckrát, snad jako bych se ocitl v žumpě plné fekálií.
„Dědo, kadíte mi do ruky,“ zvolala nešťastně sestra, co seniora přebalovala, a exkrement hodila na podlahu. Pak přišla uklízečka, pokoj vyčistila, jen ten strašný smrad zůstal. Děda se v klidu najedl, což mě překvapilo, ale pro lidi s alzhemeirovou chorobou prý jídlo není problém. Bohužel se pak okamžitě pokadil podruhé, ještě nepřikrytý. Možná pochopíte, proč jsem v tomto případě nepozřel ani sousto a svůj oběd vrátil zcela netknutý. Zkrátka nejsem drsoň.
Ale abychom se vrátili na začátek. Má historka okresního formátu praví, že ani sebelepší jídlo není poživatelné, když se vedle vás válí s prominutím sračky. Druhé poučení je, že jsem do nemocnice nešel za kulinářskými zážitky, ale za účelem uzdravení. Třetí ponaučení spočívá v tom, že když ležím v nemocnici, mohu si nechat jídlo přinést od svých bližních, případně si ho koupit za své, téměř v každé nemocnici je kantýna.
Poučení čtvrté a nejdůležitější: Pokud se stejně jako redaktoři iDnes domníváte, že nemocnice je něco jako restaurace, kde si můžete vybírat ze sta položek na jídelním lístku, pak jste zcela zdrávi a můžete si objednat (ovšem za své) zájezd „all inclusive“ s nějakou cestovkou…
