Byly jsme hnusné děti. Dodnes se za to stydím. A mlátili jsme budoucího scenáristu.

Moje maminka (ročník 1936) měla vždycky strach, abych na základní škole nebyl šikanován. Vzpomínala totiž na spolužáky, kteří si tímto martýriem prošli. Ovšem také se nedivila, když nás učitelé mlátili.

Začnu tím mlácením od učitelů. Psal se rok 1971 a tělocvikář V. nám na školním dvoře předváděl styl skoku do výšky strédl (straddle). Nastavil si laťku zhruba na padesát centimetrů, zpomaleně se rozběhl a stačil komentovat, co všechno při přeskoku dělá. Ten chlápek měřil asi dva metry a všem nám přihlížejícím žáčkům bylo směšné, jak zdolává laťku zhruba ve výši svých kolen. Spolužák Ríša H. (pozdější spoluzakladatel Radia 1 a rockového klubu Bunkr) to nevydržel a laťku shodil. Tělocvikář V. ho za to před námi bezostyšně zkopal, dnešní terminologií by se řeklo, že ten učitel byl psychopat. Tentýž učitel mě zfackoval za to, že při nácviku písně „Já su černý Jan, černé nohy mám“, kdy jsme v tělocvičně vytvořili kruh a na to „černé nohy mám“ jsme vykopávali své dolní údy vzhůru, jsem se zasmál. Inu, představte si to: Dvoumetrový chlap zdvihá nohy mezi o polovinu menšími chlapci, ty naše nožičky mu sahaly sotva k pasu, fakt směšné. A on to nevydýchal. Fakt je, že následně byla svolaná rodičovská schůzka, na které byl tělocvikář sice grilován, nicméně rozhodl názor mé maminky, že její tělocvikář za jejího mládí házel po žácích svazkem klíčů, takže pan V. je vlastně lidumil…

Shrnu to asi tak, že učitelé nás bezostyšně mlátili, nicméně stejně bezostyšně jsme se mohli mlátit mezi sebou. První republika, protektorát, padesátá až sedmdesátá léta, nic se ve vztazích učitel versus žák neměnilo. Dneska by nad tím ombusmandce asi vypadaly vlasy a umíte si představit, že by vám učitel jen tak z plezíru ztloukl dítě? Moje máma by vám sice vysvětlila, že tak to bylo vždycky od dob Marie Terezie, jež v roce 1775 vymyslela povinnou školní docházku, ale co já s tím nadělám? Rozdíl je za to čtvrt tisíciletí jen v tom, že dneska žáci šikanují učitele.

Blbé však bylo, že agresivní učitelé nás nechali dělat agresi na spolužácích, nic jim na tom nepřipadalo divné. Když už jsem zmínil scenáristu jednoho z komunistických velkolepých seriálů, R. U., tak ten si to odskákal nejvíce, i když tenkrát nemohl tušit, že se jím stane. Na druhou stranu ho propagovala jeho komunistická matka, učitelka – pokud byl R. na základce, sledovala jeho vývoj, pak R. přešel na gymnázium, matka taktéž. Když R. studoval AMU, pak už to bylo v režii jeho otce, významného to činitele ve filmovém průmyslu. R. U. byl nedobrý člověk již v době své základní školní docházky donášel a žaloval. Jakousi náhodou se stalo, že se na chodbě potkal s o tři roky mladším Pavlem Š. (emigroval do USA), R. namachrovaný a kádrově zaštítěný svým otcem a matkou, Pavla urazil (ten byl tehdy mnohem menší). Ovšem stalo se, že Pavel R. U. seřezal, i učitelé tomu přihlíželi a zasáhli až v okamžiku, kdy budoucí scenárista v bitce prohrával. Dnes říkám, že Pavel Š. už dopředu potrestal budoucího komunistického tlampače a i ti učitelé to snad tušili.

Koukám, že můj blog je na zdejší poměry až příliš dlouhý, tak pokud byste chtěli vědět, kdo byl náš někdejší spolužák – syn ministryně školství v roce 1989 - a jaký byl můj starší spolužák, věhlasný moderátor Jan Kraus, dejte mi vědět.