Čeká nás doba fotbalového temna?

Široká fotbalová veřejnost před startem Eura uznávala sílu našich soupeřů a v naději očekávala postup na úkor Turecka. Ta umřela v posledním zápase s Tureckem a vystřídala ji slova jako zklamání, vystřízlivění nebo ostuda.

V nepřímé konfrontaci s outsidery typu Maďarska, Albánie a ostrovních týmů vyjma Anglie svlékly včera dohrané základní skupiny Eura naši fotbalovou reprezentaci úplně do naha a ještě nám bylo naplácáno pětadvacet na holou, zatímco výše zmíněným týmům zůstala kromě kompletního dresu i hrdost za předvedenou hru a jako bonus postup do další fáze šampionátu. Proč z našich výkonů bolí oči tak, že fanoušci zatracují i obdivovaného trenéra Vrbu?

Předně, kvalita našeho současného kádru a potažmo celého českého fotbalu je konstantně klesající, bez přidaného aroma a chutná jako dietní náhražka. Česká kopaná věrně kopíruje stav českého hokeje, kde se nostalgicky vzpomíná na dnes již pravěké hrdiny z Nagana, kteří odstartovali zlatou éru. Vyvoláváme do boje legendární rytíře typu Jágr a Rosický, které jsme je přetěžovali v dobách, kdy byli úspěšní a neměli ve svém sportu konkurenci. Teď jsme se ocitli v propasti, která po nich zbyla. Téměř se slzou v oku vzpomínáme na husákovskou generaci hráčů narozených těsně po roce 1970. Ti vyrůstali v horších tréninkových podmínkách a paradoxně právě to jim pomohlo dostat se na vrchol a udržet se na něm. Dřina, vidina jiného, západní života je hnala za vítězstvím v každém zápase. Husákovská generace hráčů, jejichž výkonnostním vrcholem bylo zřejmě Euro v Portugalsku 2004, se dokázala v zahraničí prosadit do základní sestavy a být důležitým článkem svého týmu. Dnes to kromě jejich parťáka Čecha dokáže jen Darida, ostatní se buď po půl roce vracejí jako zpráskaní psi, nebo po hostováních leší lavičku a střádají minutu po minutě. Ale dost už sentimentální minulosti.

Porovnání současného týmu s evropskými konkurenty bolí. Vidíme nedostatky, které jsme přehlíželi díky postupu z prvního místa kvalifikační skupiny. Zapomněli jsme, že i tento postup byl upracovaný a rodil se v bolestech. Nejslabší soupeře typu Kazachstán nebo Lotyšsko jsme nepřehrávali, jen jedinkrát jsme v celé kvalifikaci zvítězili o více než jednu branku. Upocené výhry a vcelku nečekaný přímý postup skryly herní nedostatky, které odhalil letošní šampionát. Vratkou a prostupnou defenzivu proti jakémukoliv soupeři, kulhající ofenzivu často neschopnou přehrát papírově slabšího soupeře, vytváření si gólových šancí. Můžete namítat, že fotbal se stejně jako ostatní sporty vyrovnává. Takový alibismus však není férový, vždyť si „fotbaloví trpaslíci“ vytvářeli proti českému týmu tolik šancí jednoduchým způsobem, my jsme naopak nebyli schopni překonat jednoduchou kombinací jejich obranný blok. A namátkou několik příkladů, nepostupivší Holandsko doma v kvalifikaci porazilo Kazachy 6:0, Izrael Andorru 4:0.

Šampionát ve Francii ukázal několik dalších faktů, které české hráče shazují. Nicotná práce s míčem, kdy kromě Rosického nikdo neumí přejít soupeře jeden na jednoho. Mizerné zpracování nás mnohokrát zbrzdilo v kombinaci, tím pádem jsme se uchylovali k dlouhým stereotypním nákopům na jediného útočníka, který byl v konkurenci dvou soupeřových stoperů odsouzen jen ke stínování soubojů. Hra krajních obránců Kadeřábka a Limberského neexistovala. V zápase se Španělskem se oba báli přelézt polovinu soupeře, aby za sebou neotevřeli prostor pro nabíhajícího Silvu a Nolita, což se vzhledem k síle soupeře dá pochopit. V dalších zápasech se u obou plně projevil výkonnostní propad, zvláště u Kadeřábka jsme byli zvyklí na útočné výpady zakončené centrem nebo nebezpečným zakončením. U Limberského je s podivem, že to takový obránce z leknutí to dotáhl až do reprezentace. Vždyť který tým na takové úrovni nechá hrát levého obránce hráče, který neumí levou nohou a vše hraje pravou šajtlí.

Z fotbalových kruhů se ozývá volání po nové, mladší generaci. Máme však vůbec takovou? Pavel Vrba totiž povolal to nejlepší, co povolat mohl. Většina vychvalované hřebíkovské generace ročníku 1992 již v reprezentaci působí a nedá se říci, že by excelovala. Skalák, Kadeřábek nebo Krejčí zapadli do chabého průměru, který na Euru neukázal nic navíc. Jestli měl být tento šampionát právě pro Krejčího šancí, jak se svými výkony definitivně zasloužit o přestup do západního klubu, tak tuto šanci Krejčí opět promarnil. Sám je zářným příkladem hráče, o kterém se od startu kariéry mluví jako o talentu, který ale zatím plně neprokázal. Už jsme si navykli na jakési automatické chrlení nových talentů, kteří pak na evropské scéně zhasnou. Podíváme-li se na české hráče, jejichž přestup do zahraničí neznamenal jen vysedávání na lavičce, díváme se jen na Daridu. Pak se nedivme, že Island nebo Irsko zaznamenává momentálně lepší výsledky, když jejich pro naše fanoušky neznámí fotbalisté hrají kvalitní zahraniční soutěže. V bundeslize nastupuje pravidelně jen Gebre, Kadeřábek a Darida, ve francouzské League 1 hraje pouze Plašil a to je přitom odchovanec Monaca, ve španělské a italské lize žádného Čecha nenajdeme, v Premier League chytá pouze Petr Čech. To je na konkurenceschopnou kostru týmu zoufale málo.

Ne, Pavel Vrba nemá z čeho brát. Nominace Černého by byla jen studentskou stáží, protože Černý se ještě plně neprosadil do základní sestavy Ajaxu, u nominace Schicka se dá polemizovat, zda-li neměl Vrba do kádru vpustit závan svěžího větru dravého technického útočníka. Tým a jeho výkony by ale nespasil a nejspíše by zapadl, což by pro jeho vývoj jeho kariéry velké plus jistě neznamenalo. Pavel Vrba tak mohl pouze ušít týmu taktiku, se kterou mohl mít nějvětší šanci na úspěch. A dle toho zvolit sestavu. Oprávněně je mu vyčítáno, že stopera Suchého nepostavil již do druhého zápasu s Chorvatskem, protože Hubník je typem obránce, který v jednom zápase zazáří, ale v druhém vyrobí minelu. Suchý je pro Basilej nenahraditelným stoperem a měl by jím být i pro Pavla Vrbu. Také Gebre Selassieho mohl více využít pro levou stranu, kde jím mohl po prvním zápase nahradit Limberského. Cepovat jej však za nominaci nemá význam, lepší hráče doma nenechal. Přiznejme si, že nemáme hladové hráče lačné po úspěchu a velkých výhrách, disponujeme pouze průměrnými fotbalisty, kteří stačí na lepší úroveň Evroské ligy, na lepší si budeme bohužel muset počkat.

Zvykněme si na dobu českého fotbalového temna, kdy budeme vzpomínat na vysmívaný Bílkův výběr, který jako poslední postoupil ze základní skupiny evropského fotbalového šampionátu. Protože v kvalifikaci o mistrovství světa v Rusku 2018 nás čekají dva další účastnící toho právě probíhajícího, kteří se probojovali do osmifinále a předváděli mnohem lepší výkony, Německo a Severní Irsko. A k tomu i Norsko, jehož hráči v zahraničních klubech pravidelně nastupují. A vzhledem k tomu, že do Ruska postupuje pouze vítěz kvalifikační skupiny a tým z druhého místa hraje baráž, tak jsme pravděpodobně odsouzeni ke sledování mistrovství světa u televizních obrazovek.