Pojem svobody v liberálním systému se stále více stává nástrojem ideologické propagandy, neustále se vzdaluje od vlastní reality a nabývá postupně stejného významu jak diktatura proletariátu.
Málo kdo si uvědomuje, že čím větší je míra svobody, tím větší je celospolečenský chaos.(1)
To bolestně pociťujeme všichni, neboť máme možnost zažívat sociální „slasti“ liberálního
systému na vlastní kůži.
Princip svobody jednotlivce v liberální společnosti a z něho vyplývající volnou soutěž charakterizuje
B. Engels ve svém díle Postavení dělnické třídy ve Velké Británii (2) takto:
„Konkurence je nejdokonalejší výraz v moderní buržoazní společnosti panující války všech
proti všem. Tato válka, válka na život a na smrt se vede nikoliv pouze mezi různými třídami,
společnosti, ale i mezi jednotlivými členy jedné třídy. Každý stojí jinému v cestě a proto
každý se snaží toho, kdo mu stojí v cestě vytlačit aby se dostal na jeho místo. Dělníci si
vzájemně konkurují stejně, jak si konkurují buržuové mezi sebou.“
Stejně chápal pojem svobody morální filozof a zakladatel klasické ekonomie A. Smith.
Jeho „neviditelná ruka“ a tudíž svoboda jednotlivce se týká pouze podnikatelské kasty a je
vymezena na podnikatelskou činnost. Všeobecnou svobodu jednotlivce vůbec nepojednává.
V osmé kapitole jeho díla Blahobyt národů píše:
„A také učí zkušenost všech časů, a u všech národů, jak věřím, že svobodnými lidmi
vykonávaná práce je konec konců levnější, jak práce vykonávaná otroky“.
Na jiném místě svého díla poukazuje na skutečnost, že se v amerických koloniích udržela
otrocká práce pouze na jihu, neboť produkce bavlny byla nesrovnatelně náročnější na lidskou
práci než produkce obilí. To bylo důvodem, proč byli na severu USA otroci propuštěni
na svobodu. Jednoduše se přestali vyplácet. Takže žádný americký sen a ideál svobody
individua, ale míra kapitálové výnosnosti lidské práce.
Míra svobody jednotlivce je přirozeně omezována závislostí. V praktickém životě platí
pravidlo, že čím větší je závislost jednoho na rozhodování toho druhého, tím menší je
svoboda jednotlivce. To je také důvodem, proč žádná ekonomická škola kromě marxismu
pojem závislosti v ekonomických vztazích neřeší. Kdyby tak učinila, musela by popřít
svobodu jednotlivce. Ona totiž závislost zaměstnance na jeho zaměstnavateli není
v podmínkách liberální společnosti o mnoho lepší, jak v podmínkách otrocké práce.
Velmi výstižné srovnání můžeme nají u B. Engelse ve shora citovaném díle(2):
„Celý rozdíl mezi starým a novým otroctvím je pouze ten, že současný dělník se zdá být
svobodným, neboť není prodáván najednou, ale po kouskách, po dnech, týdnech a letech
protože jej neprodává jeho majitel ale on sám se musí prodávat tímto způsobem, neboť není
otrokem jednotlivce, ale celé společenské třídy majetných. Pro něho samého zůstává situace
stejná. Jestliže mu tato třída dá zdání skutečné svobody, má na druhé straně tu nevýhodu,
že mu žádný člověk negarantuje živobytí , neboť může být kdykoliv kapitalistou odvržen
a takto vystaven smrti hladem, v případě, že kapitalista ztratil zájem jej nadále zaměstnat.
Buržoazie má v tomto systému daleko lepší pozici, než jak je tomu u moderních otroků.
Ona může jejich zaměstnance kdykoliv propustit, aniž by ztratila její kapitál. Přitom dostává
daleko lepší práci, než kterou by odvedl otrok, jak jí to k její útěše vypočítal Adam Smith.“
Že by pouze citáty z předminulého století?
Zajisté bude zajímavé se na reálně existující svobodu podívat z hlediska dnešní reality.
Liberální ekonomové tvrdí, že podnik je dobrovolné spojení kapitálu a práce.
Tento výrok není nic jiného, než intelektuální zatmění. Každý práce schopný člověk je
ekonomicky nucen pracovat. Stále se zhoršující sociální a pracovní právo, v liberálním
systému více a více nutí běžného člověka se prodávat na pracovním trhu, mnohdy bez ohledu
na jeho vzdělání, odbornost a za jakýkoliv plat. Již samý výraz pracovní trh není svým
významem daleko od trhu na otroky. Údajný rozdíl je prý v tom, že kapitalista nyní najímá
pouze pracovní sílu. To je jednoduše nesmysl, neboť pracovní síla je člověk sám.
Jeho schopnost vykonávat práci není možno oddělit od jeho tělesné existence.
Bez jeho fyzické podstaty tudíž pracovní síla neexistuje. Co se týče koupě, či pronájmu zde
není velký rozdíl. Otroka bylo možno také pronajmout. Co pronajmu, či vlastním, mohu
po libosti užívat. Tudíž vlastním buď trvale, nebo dočasně. Že je člověk nucen se prodávat je
v obou případech stejné. Ekonomické donucení prodat vlastní pracovní sílu má stejný
donucovací charakter, jako rána bičem. Nezaviněná hmotná nouze bolí stejně.
Další problém svobody je právo hledat si práci. To je iluze. I vzdělaný člověk může psát
žádosti o místo, ale o jeho přijetí rozhoduje nějaký referent, nebo podnikatel sám. Žadatel
o místo je zde zcela bezmocný. Takže jediná svoboda je psát a žebrat o práci. Zejména starší
zaměstnanci nemají šanci práci najít. Jejich svoboda uplatnit se na pracovním trhu je takto
nulová.
O výdělku rozhoduje také pan podnikatel sám. Podle mzdy a délky zaměstnání se řídí důchod.
Pan podnikatel tak rozhoduje o zajištění ve stáří, aniž by se na to zaměstnance ptal a ten mněl na to vliv. Zaměstnanec na svou životní úroveň nemá tudíž žádný vliv. Čili stejně jako dříve,
svobodu má pan podnikatel, protože vlastní kapitál. Existenční závislost člověka na
soukromém kapitálu snižuje jeho svobodu téměř na nulu.
Existuje svoboda pohybu. Také pouze pohádka. Který důchodce, může využít právo na
svobodu usadit se v kterékoliv zemi EU, jestliže průměrný důchod činí v ČR 10.101 Kč,(3).
To v eurozóně znamená zhruba 10.101: 24=420,9 €. V SRN je sociální výpomoc 365 €/měsíc,
a to obec hradí náklady na bydlení. Žádný český průměrný důchodce nemůže využít svého
práva svobodně si zvolit bydliště v EU. Český důchod lze sice vyplatit do ciziny, ale
průměrný důchodce tam umře hlady. A to prý žijeme nad poměry.
Svoboda v liberální společnosti je přímo měřitelná velikostí majetku, tudíž penězi.
Kdo je má, ten je svobodný, kdo je nemá, ten má pouze svobodu vnitřní, to jest něco
si myslet. To je ale z praktického hlediska k ničemu, leda že si myslí, že je svobodný.
Svoboda člověka, alespoň v sociální oblasti existuje pouze v případě, kdy je zákonem
garantované právo na práci podle schopností a vzdělání spolu s právem hlasovat, jak vláda
naloží se státním investičním fondem.
(1) http://premysljankroupa.blog.idnes.cz/c/181545/Svoboda-podnikani-a-systemovy-chaos.html
(2) http://www.mlwerke.de/me/me02/me02_225.htm
(3) http://www.penize.cz/kalkulacky/vypocet-ciste-mzdy-2011
