Dobro a zlo v ekonomii, díl VI.

Proměny člověka v době vědecké.V této kapitole pojednává pan Sedláček vliv nastupující vědy na ekonomiku. Zcela nepřehlédnutelný je jeho negativní postoj k racionalitě lidského myšlení. To se projevuje především silnou kritikou kartesiánství.Toho se lze dočíst již v úvodu zmíněné kapitoly, kde autor píše:

„ Snad nejdůležitější vlastností doby moderní se stala změna důrazu z otázky proč, na otázku Jak?
Doba vědecká se snažila odmystifikovat svět kolem nás, postavit jej v mechanickém , matematickém,
deterministickém a racionálním hávu a zbavit se axiomů, které nelze empiricky ověřit, jako je víra
a náboženství. I v dimenzi jak? Si ovšem svět kolem nás dodnes drží svá tajemství." Panu Sedláčkovi
ušel jeden fakt, vyplývající z empírie, historického poznání: Veškeré etické normy, morální principy a pravidla se nikdy od jejich postulování až do dnešní doby obeckě v praxi neprosadily. Celé generace lidí, které nazýváme moderní terminologií „ti výkonní" eticé normy a pravidla jednoduše ignorovali ve prospěch jejich egoismu.
Takže ona smithova neviditelná ruka osobního prospěchu vedla lidskou společnost od jedné sociální krize
ke druhé. Právě onen empirismus nás učí, že nekonečné omílání etických principů podložených vírou
a náboženstvím je z hlediska společenského pokroku zcela sterilní, možno říci kontraproduktivní, neboť tyto tvoří soustavu dogmat, založených na víře, kterou ale není nikdo ochoten v praktickém životě pod záminkou svobody jednotlivce vymáhat, natož tak dodržovat, zejména tehdy, jedná ji se o mamon.
Právě ona zkušenost byla základem vzniku osvícenství, jehož počátek lze hledat v osobě a působení
René Descarta. (1596 - 1650) .
Právě R. Descartovi přičítá autor knihy onen, jak sám míní racionální přístup za použití matamatiky
a mechaniky při chápání okolního světa. Jeho kritický postoj k racionálnímu myšlení R. Descarta vyjádřil
pan Sedláček ve své knize následujícím způsobem:
.." fascinován¨ tehdejším technickým pokrokem , zavádí představu matematické mechaniky jeho
ontologického přediva reality. Mechaniku tedy z relativně úzkého strojního užití povyšuje na
nejvyšší metu v ontologickém žebříčku. Byla-li v představách Hebrejců hlavním předivem reality
morálka, u křesťanů milosrdenství a u Augustina láska, stává se v rukou Descartových tímto
předivem mechanika."
Jestliže se pan Sedláček pokouší zredukovat R. Descarta na matematika, pak se dopouští velmi hrubého
zkreslení. Toto tvrzení lze doložit na základě obsahu jeho „populárně-vědeckého"
díla Discours de la méthode, jehož základem jsou následující Témata:
- Gnozeologie (část filozofie, zbývající se poznáním)
- Etika, nauka, podle které se má individuum ve smyslu společenské konvence morálně chovat
- Metafyzika, která sice předpokládá dokonalého božího stvořitele ale nenechává dostatek místa
pro církevné instituce.
- Fyzika, věda, která obsahuje Boží obecně platné zákony, které ukládá člověku poznat a využívat.
(tím vylučuje existenci zázraků)
Jako nadčasově a obecně platnou lze považovat jím postulovanou metodiku vědecké práce.
1) Přijímat jen to, co se mi samo představuje tak jasně a zřetelně, že o tom nemohu pochybovat.
2) Každý problém rozdělit na co nejjednodušší části, které lze bezpečně poznat.
3) Postupovat od jednoduchého ke složitému v pořadí.
4) Sestavit úplné seznamy a obecné přehledy, aby bylo jisté, že jsme na nic nezapomněli.
(http://cs.wikipedia.org/wiki/René_Descartes)

Co panu Sedláčkovi nejvíce vadí, je použití matematiky a způsobu matematického modelování v ekonomice.
Jeho doměnka, že matematika degraduje člověka na na pouhý odlidštěný mechanismus je velice zcestná,
jestliže tvrdí:
„S redukcí intelektu na matematiku souvisí i redukce antropologie Člověka. A to v jeho ekonomickém
smyslu: Zde leží kořeny homo oekonomickus, co nejužšího vymezení člověka, jaké si jen můžeme
představit".
Dále uvádí: Kartesiánskou mechaniku příkladně shrnuje vlastní Descartův příklad, když nevnímá
tělo jako nic jiného, než sochu, nebo stroj z hlíny."
To je ovšem hrubé zkreslení skutečnosti. R. Descartes sice skutečně považoval lidské tělo, člověka po
jeho tělesné stránce za funkční mechanismus ale sočasně také tvrdí ono pověstné cogito ergo sum, myslím, tudíž jsem.
Tato představa materiální podstaty člověka schopného myšlení znamenala historický odklon od tehdejších
církevních představ.Ve své knize Traité de l'homme (Pojednání o člověku)vyslovil thezi, že člověk, zvýřata
a vesmír jsou, fungují jako stroje, které stvořil Buh. Po skušenostech s osudem Galilea Galileiho nenašel
Descartes odvahu toto pojednání uveřejnit za svého života. (Vyšlo až 12 let po jeho smrti). Každý průměrný gymnazista dnes ví, že člověk, jeho tělo, funguje na základě biochemických procesů, vzniká jako kombinace genetických informací rodičů a zákadem jeho vzniku není boží stvoření ale evoluční vývoj živočišných druhů.
To že člověk, jakožto živá hmota je nadám schpností myslet netřeba zdůrazňovat.
Velkou zásluhou Descarta bylo posunutí chápání světa z oblasti teologické, do oblastí materialistické.
Odpor pana Sedláčka k matematice, mechanice a modelování skutečnosti je všeobecně znám. Ve své knize Ekonomie dobra a zla to dává autor nepokrytě najevo, když píše : „Vědecké a ekonomické modely tedy sehrávají podobnou roli jako mýty, kdy jeden systém nahrazuje či boří druhý. Tak se stalo, že teologický mýtus byl vyklínován mýtem vědeckým. Všimněme si při čtení Descarta, jak nenápadně nahrazuje teologický mýtus mýtem vědeckým a jak přitom postupuje."
Dále píše: Ideálem pravdy se stává matematický vzoreček-chladný , pro všechny jedince stejný, dějinně
a prostorově neměnný. Člověk i realita se redukují na mechanicko-matematický kalkul, bez újmy na
obecnosti.Pokud tuto redukci učinit nelze, jako by to svědčilo o nedostatku poznání a o ignoranci...."
Tvrzení autora v poslední větě je nesmyslné: Racionálně myslící člověk řekne „domnívám se.., ještě nevím.., mé nzalosti nejsou ještě tak daleko..". Čili vím že všechno nevím ale zkoumám. Teologie tvrdí: Mám pravdu a ty musíš věřit, neboť ve víře je pravda. Čili kritické, racionální myšlení versus demagogické dogma..

Zde se pan Sedláček vehementně staví proti společenské inovaci. Zdrojem inovace ať už technické či
společenské je zkoumání, nástrojem matematika, ověřováním matematické modelování. Inovace není ve
své podstaté nic jiného, než vědomé uspořádání systému do jeho kvalitativně vyššího stupňe funkčnosti.
Jestliže chápeme systém jako soustavu jeho prvků, pak je inovační proces stejně oprávněný a žádoucí jak
v technické, tak i společenské praxi.
Metody vědeckého zkoumání, jak je formuloval Descartes jsou všeobecné platné a představují základ
technického pokroku. Autorovi unikl základní fakt: Jestliže Descartes tvrdí cogito ergo sum-myslím tedy jsem, znamená to pouze a nic jiného, než že vyslovil fakt, že člověk myslí. Tím ale zdaleka neřekl, jak, jakým směrem, s jakým záměrem člověk myslí.
Jako jedinec, či skupina jedinců mohu myslet s cílem zachovat technický a společenský statut quo, nebo zapojit vlastní invenci směrem jak tento stav cíleně změnit. Jinak řečeno omezím horizot vlastního myšlení na vlastní egoismus (já a oni), nebo rozšířím horizont vlastního myšlení i na zájem širšího okolí (my všichni).Zde se dostáváme na rozcestí dvou směrů tvořivého myšlení v ekonomice:

1) Jak cílenými zásahy do společensko- ekonomického systému vnášet mechanizmy výlučné maximalizace
vlastního prospěchu způsobující prohlubování, nebo udržování sociální nerovnosti.
Jak tlumit sociální napětí v systému tak, jak to požaduje Hayek když říká: „Byl jsem vždy přesvědčen
o tom, že chceme-li udržet náši hospodářskou a politickou svobodu, musíme zaměřit naše
snažení na usměrnění intelektuálů v jejich úloze tvůrců veřejného mínění.,(1) Tato taktika může ekonomické a sociální krize pouze oddálit, zabránit jim však nemůže.
Kniha pana Sedláčka Ekonomie dobra a zla spadá přesně do Haykem požadované kategorie.

2) Jak můžeme na druhé straně cíleně vnášet do hospodářsko-politického systému funkční mechanismy sociálně spravedlivého rozdělení výsledku společného úsilí, které sociálním krizím předejdou.
Jak vnést do systému funkční prvky, které které omezí krizové jevy hospodářství a současně omezí sociální diferenciaci buď na snesitélnou míru, nebo ji odstraní zcela.

Obojí není nic jiného než sociální inženýrství. Ohánět se svobodou jednotlivce a vnášet do společenského
Systému neoliberální mechanizmy jeho fungování spadá do kategorie sociální inženýrství stejně tak, jako
snaha zavézt mechanizmy fungování společenského systému, který zabezpečí omezení diferenciace
v redistribuci výsledku společného úsilí ve směru sociální rovnosti.
Politicko-hospodářský systém není ani božím darem, ani neměnnou objektivní skutečností. Je vytvářen
lidmi vzájemně spojených celospolečenskou dělbou práce a je tudíž v silách a v možnostech lidí tento
systém cíleně měnit.

(1) ttp://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_August_von_Hayek