Moje máma zažila okupaci v srpnu 1968 na vlastní kůži. Cestou do práce byla postřelena ruskými vojáky. Tohle je její příběh.
V srpnu 1968 mi bylo dvacet let, bydlela jsem v Zahradním městě. Ráno jsem se probudila poměrně pozdě a spěchala jsem do práce. Vůbec jsem netušila, že se v Praze něco děje, protože naše jediné rádio si moji rodiče vzali s sebou na dovolenou. Přišla jsem na stanici tramvaje a bylo mi divné, že tam nikdo nestojí. Tramvaje nejezdily, všude bylo ticho, tak jsem si řekla, že to bude nějaká výluka a šla jsem pěšky. Vzala jsem to přes Strašnice, pracovala jsem tehdy v antikvariátu na Vinohradské třídě, poblíž Rozhlasu. Když jsem dorazila do Strašnic, uviděla jsem na křižovatce s Vinohradskou dav lidí, obrněné vozy a tanky. Na těch vozech seděli vojáci a lidi s nimi živě diskutovali. Teprve v té chvíli mi začalo docházet, že něco není v pořádku.
Spěchala jsem na Vinohradskou a říkala jsem si, že v antikvariátu se určitě dozvím o celé situaci víc. Pořád mi nedocházelo, že je to okupace, říkala jsem si, že třeba jen projíždějí, že je to nějaké velké vojenské cvičení. Když jsem dorazila k antikvariátu, byly tam stažené rolety, já jsem neměla klíče, bušila jsem na dveře, ale nikdo nepřišel. Čekala jsem, jestli někdo další ze zaměstnanců nedorazí, ale pořád nikdo nešel. Před antikvariátem jsem potkala jednoho svého známého,který mi řekl, že už byl ráno u ÚV KSČ a že tam zastřelili mladého kluka.
V tu chvíli jsem se strašně lekla, protože tam blízko bydlel můj současný manžel, bála jsem se, jestli nejde o něj, protože mi bylo jasné, že jakmile se dozvěděl, co se děje, vyrazil do ulic. Tak jsem se rozhodla, že se tam půjdu podívat. Vyšla jsem do Italské ulice, která byla plná lidí, a když jsem byla asi v polovině, uviděla jsem, že je zatarasená ruskými tanky a pohybuje se tam dost vojáků.
Najednou se ozvala střelba, lidi začali utíkat ze silnice k domům, schovávali se do vchodů. Já jsem se chtěla schovat taky, ale najednou jsem upadla a zjistila jsem, že se nemůžu pohnout. Pořád jsem necítila žádnou bolest. Zvedla jsem nohu, ale viděla jsem si jen na koleno, které bylo roztržené. V jakém stavu je noha od kolena níž, jsem neviděla. Přestože se naším směrem stále střílelo, od zdi se odlepil jeden mladý člověk, který se ke mně připlazil a odtáhl mě pod auto. Nevím, jak bych dopadla, kdyby to neudělal. Když se přestalo střílet, lidé mě vytáhli z pod auta a začali shánět něco, čím by mi zastavili krvácení. Dostala jsem přímý zásah do holeně, střela proletěla skrz a roztrhla mi lýtko. Později jsem se dozvěděla, že se jednalo o tříštivou střelu. Asi mi to krvácelo hodně, protože nějaká zoufalá paní vyběhla z domu s elektrickou šňůrou od žehličky a začala mi to zaškrcovat. Raněných tam zůstalo víc. Přijela sanitka z Vinohradské nemocnice, společně se mnou naložili do sanitky i pána s prostřeleným krkem.
Cestou do nemocnice ale ruští vojáci sanitku zastavili a řekli, že všichni musí ven, řidič se s nimi dohadoval, že má v sanitce dva vážně zraněné, ale vojáci na tom trvali. Takže mě vytáhli na nosítkách ven, toho pána s prostřeleným krkem taky, vojáci sanitku začali prohledávat, asi hledali zbraně, a když nic nenašli, nechali nás odjet.
Před nemocnicí už čekal personál, protože tam jezdila jedna sanitka za druhou a když nás vyložili ze sanitky, jedna paní, asi nemocnční uklízečka, při pohledu na nás omdlela, asi jsme museli vypadat hrozně, jak jsme byli celí od krve. Mě pak vezli rovnou na sál a to už mi docházelo, že je to se mnou vážné. Všude po chodbách seděli ranění. Skoro jsem nemohla mluvit, jen šeptat, pamatuju si, jak se nade mnou lékaři skláněli a já je šeptem prosila, ať mi tu nohu neuříznou.
Nohu mi nakonec neuřízli, ale byla to hodně složitá operace. Ještě šest týdnů jsem měla nohu v dlaze a každý den mi z rány vyndavali pinzetou úlomky kostí a střepiny, dostávala jsem léky proti bolesti. Když mi o několik měsíců později sundali sádru, zvali mě lékaři do nemocnice, když tam měli stážisty. To, že mi nohu nemuseli amputovat a že jsem po čase mohla normálně chodit, byl téměř zázrak. Kromě hluboké jizvy v místě průstřelu mi nezůstaly žádné následky. Bylo to nejen díky skvělé práci lékařů, ale také díky tomu, že jsem byla hodně mladá a naprosto zdravá.
Kluk, který mě během střelby zatáhl pod auto, a tím mi pravděpodobně zachránil život, pak dovezl do nemocnice mojí kabelku s doklady, aby lékaři mohli dát vědět rodině, co se se mnou stalo. Napsala jsem mu pak děkovný dopis a byl mne později i navštívit.
V nemocnici jsem byla na pokoji s paní, která bydlela nahoře na Václaváku, bylo jí hodně přes sedmdesát. Když se u Muzea střílelo, vyšla se i se svým mužem podívat, co se děje a zasáhly je střepiny z granátu. Paní měla zasažené oči, jedno oko jí zachránili a na druhé oslepla. Po celém těle měla rány. A protože zažila za války nálet, jakmile uslyšela letadlo, dostávala se do paniky, bylo to o to horší, že nic neviděla. Tak jsem jí četla z knih a snažila jsem se jí rozptýlit.
Z nemocnice mám ještě jeden nepříjemný zážitek. Když už jsem měla po operaci, přivezli do nemocnice zraněného ruského vojáka. Vojáci, kteří ho tam dovezli, trvali na tom, že budou přítomni operaci, protože se báli, že by ho lékaři nechali umřít. Nemocnice byla plná ozbrojených vojáků, a sestry zamykaly pokoje s pacienty, protože vůbec netušily, co od těch vojáků můžou čekat.
Propustili mě asi za sedm týdnů, dostala jsem nechodící sádru, kterou jsem měla až do jara. Když mě propustili, chodili za mnou na návštěvu různí kamarádi a dozvěděla jsem se mimo jiné, že ve Vysočanech, kde jsem vyrůstala, se rozšířila fáma, že jsem byla u Rozhlasu zastřelena.
O jednadvacet let později, v roce 1989, hned po revoluci, se mi najednou udělalo zle, sanitka mě odvezla do nemocnice v Londýnské, lékařka na příjmu odvolala všechny plánované operace a hned jsem šla na sál, protože mi diagnostikovala zánět pobřišnice. Po operaci mi ta lékařka povídá: „Pozdravuje vás můj manžel!“ Já jsem byla zmatená, vůbec jsem nevěděla, o koho jde. A ta lékařka mi vysvětlila, že v roce 1968 pracovala ještě jako sestra ve Vinohradské nemocnici a vyndavala mi střepiny z nohy. A její manžel byl chirurg Procházka, který mě tenkrát operoval.
Pan doktor Procházka mě v šedesátém osmém zachránil před amputací a ona mi svým pohotovým jednáním o jednadvacet let později zachránila život.
