Šmejdi, aneb tahle země není pro starý

Sylvie Dymáková natočila v produkci Hany Třeštíkové, dcery úspěšné české dokumentaristky Heleny Třeštíkové („Katka“), film o praktikách firem, které pod rouškou zážitků a dárků vozí důchodce na prodejní, předváděcí akce a opět potvrdila, že je česká dokumentaristika na velmi slušné úrovni, která v posledních letech, na rozdíl od našich hraných filmů, stále roste.

Od začátku do konce si film „Šmejdi“ zachovává konstantní, popisné tempo, místy přerušované výroky právníků a psychologů. Pečlivě předkládá důkazy o nechutných praktikách prodejců, a ačkoliv se nijak okatě nesnaží divákem otřást, dojem z filmu je smutný a tísnivý. Po jeho zhlédnutí jsem měl rozporuplné pocity, oscilující mezi touhou roztrhnout prodejce jak hady a současně některé důchodce po šedesátce opětovně zbavit zletilosti.

Asi se shodneme, že prodejní akce, jejichž jediným účelem je prodat kdejaký šmejd za každou cenu, nejsou tím, čeho bychom se chtěli pravidelně s chutí účastnit. Přesto se jich důchodci účastní, sedají prodejcům na lep a nechávají je slušně vydělávat, což má spoustu důvodů.

Podobné prodejní akce se začaly pořádat hned po revoluci, často v rodinném kruhu nebo v menších restauracích a řada z nás se jich jako návštěvník zúčastnila. Praktiky prodejců ještě nebyly tolik agresívní, sice prodávali lehce nadprůměrné a „naleštěné“ zboží za přemrštěné ceny, což mi třeba bylo proti mysli, ale řada lidí možnosti koupě využila. Koneckonců, přiznejte se, komu doma neskončila nějaká sada nádobí, dek, zázračný robot, vysavač, multilevelová kosmetika nebo doplněk stravy?

Některé firmy, které tyto produkty prodávaly, se postupně etablovaly mezi ostatní prodejce a sortiment zboží v obchodech a moderních shopping marketech se rozšířil do té míry, že se jejich nástupci a noví „podnikavci“ museli zaměřit na jiný způsob prodeje. A našli, jak se obecně říká, „díru na trhu“.

I tak by se jejich přístup dal vidět, kdyby … Kdyby současná forma prodeje na „předváděcích akcích“ neznamenala jednoznačně klamavou reklamu, kdy firmy téměř výhradně důchodce lákají na výlety, zážitky a dárky, které jim pak buď vůbec neposkytnou, nebo pouze pod podmínkou koupě produktů za nehorázné ceny. Obyčejných, laciných šmejdů, jejichž vlastnosti glorifikují tak, že by se za to styděl i „král prstenů“ Horst Fuchs z teleshoppingu, čímž se dopouštějí na bezbranných důchodcích podvodu. Na starých lidech, které nutí ke koupi hlasem bachaře na „poslední míli“ a brutálně nátlakovým stylem.

Problém je v tom, že tito prodejci vůbec nechtějí být slušní. Jejich jediným hracím mechanismem se staly peníze, které jsou "až na prvním místě" a dojem, že mohou důchodcům nadávat a vyhrožovat jim, jelikož jsou staří. Své počínání si dokonale uvědomují, jelikož na akce záměrně nepouštějí větší počty mladších lidí, kteří by jim mohli zhatit vymývání mozků stupidními žvásty. Inteligence totiž rozhodně není jejich devízou. Spíš vrozená výmluvnost, doplněná drzým chováním. Připomínají mi "týpka", který mi na jedné porevoluční akci nabízel sadu nádobí a svou cestu k rychlému výdělku stavěl nad mé studium a snahu se postupně "vypracovat". Když jsem mu řekl, že existuje „nějaký Bill Gates“, který „v mém oboru“ dosáhl tehdy největšího úspěchu, řekl, že si to napíše, protože to nevěděl.

Rád bych blog zakončil nějakým „happy endem“, jakože dokument vedl k hromadnému zatýkání těchto individuí a vedl u důchodců k osvětě, aby se podobných akcí nezúčastňovali, ale myslím si, že tomu tak nebude.

V kině bylo pouze několik mladých lidí, žádní důchodci. Film sice rozčeřil na chvíli hladinu veřejného mínění a pár „důchodcovských“ firem dostalo „flastr“ od obchodní inspekce, ale to „šmejdy“ příliš nezabolí. Důchodci se cítí sami. Komunismus současnou generaci důchodců vedl čtyřicet let za ruku a nyní většinou nechápou současnou dobu stejně, jako technické vymoženosti, které za přemrštěné peníze nakupují, aniž by je pak uměli, či chtěli používat.

Není jen jejich vinou, či vinou vykutálených, nekalých obchodníků, že podléhají klamu a utrácejí poslední peníze za zbytečnosti. Naše společnost je v morální a společenské krizi. Přestaly platit dlouhodobě platné partnerské i mezigenerační vzorce. O dva roky starý mobil, čtyři roky starý počítač, šest let staré auto a o mnoho let starší seniory nemá mladá a střední generace žádný zájem. Měli bychom s takovým postojem něco udělat a nevnímat lidi jako stroje. Nepodřizovat morálku konzumu. Ne kvůli šmejdům, ale kvůli nám samotným, protože jinak jednou dopadneme mnohem hůř, než současní důchodci.