Řeč těla

Stroj času: Přiznám se, že jsem hodně váhal, zda-li tady umístit, ač soukromý, svůj text, který mi běžel hlavou v Berlíně na letišti, ale došlo mi, že jedině jeho ryzí a původní verze má co říct. Tedy neučesaný, je tady pro Vás, mé milé, známé i neznámé ...

V autobuse by se atmosféra dala krájet. Všichni jsou soustředění. Čeká nás krátká cesta od terminálu, nástup na palubu, let. Vy, co čtete mé blogy, víte, jak nesnáším létání. Myslím, že ostatní jsou na tom podobně. Pro jistotu jsem se pojistil třemi deci červeného a tak je mi celkem fajn. Červené koluje v krvi a s ním se tělem nese příjemné sdělení, že tento let bude bez problémů. Osobně, určitě bych snesl ještě deci, abych byl úplně v pohodě ...

Stroj času:  ... to čtvrté deci jsem si dal na palubě letadla. No, bylo mi úžasně. Letoun se nakláněl na levou stranu a pak zase na pravou stranu a já, místo toho, abych byl totálně "posraný" z toho, jak to se mnou houpe, jsem se jen blbě usmíval na celé kolo a pozoroval ty nádherné, malilinkaté domečky pode mnou a políčka a cestičky, no úžasné, bylo to úžasné, co vám mám povídat ...

Nemá cenu popisovat celé osazenstvo autobusu. Většinu tvoří pánové a pranic mě nezajímají. Většina z nich už je doma u rodin, milenek, zahrádek ... Tváří se důležitě, posmutněle, vážně ... Jsou tady ale i dvě ženy. Jako alfa a omega, jako rub a líc. První z nich sedí přímo naproti mě. Stoupl jsem si schválně až nakonec autobusu, abych byl po rušném pracovním týdnu trochu sám, ale tohle, co si proti mě sedlo, to prostě potřebuje komentář ... Mladá, tak dvacet, dlouhé slepené vlasy, lehce uhrovitá, šíleně oblečená. Ani v dobách, kdy jsem o módě nic nevěděl, bych se tak neoblékl. Modré tričko s límečkem, přes něj přetažená bílá mikina s růžovými pruhy a velké, kulaté náúšnice, zvící rituálních kruhů rovníkových černošek. Je nepřehlédnutelná. Vidím, že ta slečna na sobě zabíjí každý rok, který by jí jinak tolik slušel. Tělesně na dvacet, ale celkový dojem ... šílený ... I slečna vycítila můj pohled, tupě na mě pohlédla, pak odvrátila zrak a raději se věnuje dál koukání z okna autobusu ...

Stroj času: ... omlouvám se. Vypůjčil jsem si termín "stroj času" z knihy Normana Mailera "Nazí a mrtví". Kdo jste dosud neměli tu čest, vřele doporučuji. Jedna z nejlepších knih jaké jsem kdy četl, válečný román a přece nejen. Autor se vrací ve "stroji času" na počátku kapitol vždy do minulosti a popisuje hrdiny knihy, děje, které současnosti předcházely. Dokonalé. Předpokládám, že byl první, který tento styl použil a tak jej přebírám a v duchu se Normanovi omlouvám ...

Druhá žena je na pohled dokonalá. Věk jen tipuji, podle obličeje, těžko říct. Snad okolo padesátky, oblečená jako studentka, v nejlepším slova smyslu. Kalhotový kostým, na nohách mokasýny. Kostým velmi vzdušný, myslím, že by se nezmačkal, ani kdyby ho přejel parní válec. A pak, že se nevyplatí kupovat značkové oblečení. Úžasně ji to sluší. Sedí opodál na sedadle, pořád něco ťuká do notebooku, do poslední chvíle vyřizuje telefony. Je to esence ženství, dlohouvěkosti, pracovitosti a krásy. Asi si všimla, že na ni spočinul můj pohled. Aby ne. Pružné, štíhlé tělo. Musela sportovat nebo na sebe neuvěřitelně dbát. Sklapla notebook, mobil, prohrábla si vlasy a přehodila nohu přes nohu. Určitě si mého pohledu všimla ...

Stroj času: ... ten den bylo venku šílené parno. V obleku skoro neúnosné. Protože se snažím chránit si zrak, mívám v takových dnech na očích všude tmavé sluneční brýle. Někdy to bývá divné, ale asi jsem světloplachý, tak je používám i v místnostech. Lidé, ani známí, většinou moc dobře nesnáší, že mi v nich není vidět do očí ...

Můj zrak střídavě míří na obě ženy. Ač stojím nehybně, ačkoliv nepadne jediné slovo, všichni tři tvoříme v autobusu jakési minispolečenství, mlčíme a dobře o sobě víme. Nehybně se sledujeme. Mladší slečna vnímá mé rozčarování, ale jinak mě má úplně na háku, zřejmě jako celý svět okolo. Dáma je zřejmě potěšena mým zájmem. Občas učiníme pohyb, která naše minispolečenství prozrazuje, ačkoliv se snažíme všichni tři dělat, jakoby nic. Trvá to po celou dobu krátké jízdy autobusu po letišti, autobus brzdí, otevírají se dveře ...

Stroj času: ... rád bych napsal víc, ale nic víc se mezi námi neodehrálo. Minispolečenství trvalo ještě v letadle, pak v hale v Ruzyni, kde jsme se pohledem rozloučili s dvacítkou ... U kontrolních detektorů, kde jsme se s dámou smáli tomu, že nás hustě předběhli dva rusáci s odkazem, že nestíhají let. Než jsme se rozešli, poprvé a naposledy jsme za kontrolama společně nahlas promluvili ... popřáli jsme si šťastný, další let ...