Oživí film Revival víru v českou filmovou tvorbu ?

Českým filmařům jakoby v posledních letech nestačilo natočit „jen“ dobrou komedii. Jako by je všechny nakazil Jan Hřebejk svými vynikajícími počiny „Pelíšky“ a „Musíme si pomáhat“ a od té doby si všichni myslí, že bez obrovské tragédie si divák humor nevychutná. To je v mých očích zřejmě jediným větším neduhem nové české komedie Alice Nellis „Revival“, které jinak není příliš, co vytknout.

Dějovou zápletku tvoří touha bývalých členů fiktivní kapely „Smoke“, vrátit se po mnoha letech zpět ke koncertování. Iniciačním, ale jinak naprosto zbytečným, důvodem je právě rodinná tragédie basisty Václava (Bolek Polívka). Jako by pro „revival“ úplně nestačily více přízemní, ale mnohem zábavnější, důvody, které mají zbylí členové kapely. Klávesista Milan (Karel Heřmánek) potřebuje vydělat peníze pro krachující hudební studio a nápad se mu hodí, obzvláště, když mu producent Richard Genzer nastíní, jak jednoduše chce úspěchu docílit.

Zpěvák Otakar (Marián Geišberg) chce opět pocítit omamnou vůni divácké přízně, zhmotněnou do tvaru dívčích kalhotek, přistávajících na jeho tváři. Kytarista a morous Karel (Miroslav Krobot) deptaný svou partnerkou, dávnou fanynkou skupiny Yvonne (Zuzana Bydžovská) si chce po delší době docela normálně zašílet a cítit, že ještě žije.

Pokud by se z filmu vystřihlo prvních deset minut, posledních pět minut a veškeré další vazby na to smutné, co činí život životem, ale poněkud ubíjí tuto komedii, zbyla by bezmála dvouhodinová komedie plná zábavy, kterou ozvláštňují skvostné herecké výkony. Absolutorium zaslouží především Marián Geišberg, který věrně zobrazuje nestárnoucího rockera, plného energie a užívajícího si života, jako za mlada. Tradičně vynikající jsou Miroslav Krobot, Bolek Polívka i Karel Heřmánek, kteří se svých rolí zhostili tak věrně, že jsem jim věřil muzikantkou minulost. Příjemná je přítomnost ostravské herečky Lucie Žáčkové.

Ani mladí herci nezůstávají svými výkony příliš pozadu. Z Jenovéfy Bokové, sestry „ostřílenější“ Kristýny Bokové, se klube nadaná herečka. Chvíli jsem Alici Nellis podezříval, že obsadila Vojtu Dyka především jako vějičku na filmové diváky z početných řad jeho fanynek, ale důvěryhodně se zhostil role dospívajícího syna, který si s otcem Václavem, „postiženým“ rockovou, druhou mízou, příliš nerozumí. Kapela Nightwork, ve filmu přejmenovaná na Darkness, se ale stejně jako iPhone, staly, bohužel, obětí čistého product placementu.

Mám rád muziku, jadrný i inteligentní humor. Všeho je v tomto filmu vrchovatě. Snímek věrně odráží současnou vlnu návratů různých hudebních skupin v době, kdy se v těžkých porodních bolestech rodí nové hudební styly a hudební fanoušci tak stále více inklinují k stálicím minulých let. K „hudbě svého mládí“, kterou je velmi příjemné si připomenout.

Jistě by se na filmu dalo najít, mimo zmíněnou, zbytečnou počáteční a koncovou zamyšlenost i pár dalších, drobných kaněk. Například si nedovedu představit, že by se kapela z počátku sedmdesátých let nyní vracela s rockovým repertoárem. Ale hudba Jana Ponocného alias Cirkus Ponorka, který si ve filmu zahrál slepého bubeníka, je výborná. Dlouholetému hudebnímu spolupracovníkovi režisérky Alice Nellis („Mamas&Papas“, Perfect Days“) se sice nepodařilo vytvořit takový hit, jako byl třeba „Dance“ ze zmíněných „Perfect Days“) ale jeho hudba je natolik podmanivá, že pokud by se rozhodla skupina „Smoke“ koncertovat, rád bych si na jejich koncert zašel.

Vám mohu po velmi dlouhé době poradit, zajít si do kina na tento film, byť se jedná o domácí produkci. U „zralých“ chlapů, kteří mají rádi muziku, stejně jako u náctiletých dívek, ctitelek skupiny Nightwork, dokonce považuji tento film za naprosto „povinný“. Ostatním přeji příjemnou zábavu.

Moje hodnocení: 80%