Kawasakiho růže ... Hřebejk do rakve naší komunistické minulosti

... ačkoliv asi mnohem výstižnější by byl název "O sviních a lidech". Jakkoliv by to někomu mohlo připadat vulgární, nenapadá mě, jak jinak nazvat ty, které nový film dua Hřebejk, Jarchovský, popisuje, zvláště pak, když je tak nazývají sami hrdinové tohoto, z jistého pohledu, milníku v dějinách české kinematografie ...

Je to pár dní, co jsem si při psaní recenze na film Avatar říkal, že se v budoucnu pokusím vyhnout kritice české tvorby, protože většina českých filmů rozhodně nemá cenu vstupenky, kterou je za ni nutné zaplatit, natož, aby bylo zapotřebí se o nich dlouze rozepisovat. V tomto případě velmi rád učiním výjimku.

"Kawasakiho růže" je devátým společným snímkem zmíněné autorské dvojice a pokud si vzpomenete na filmy "Pelíšky", "Musíme si pomáhat" nebo "Pupendo", není jejich dílo zapotřebí nijak zvlášť představovat.

Zatímco filmový debut Šakalí léta se snažil diváka především pobavit, bez zvláštního akcentu na obžalobu doby, ve které se odehrával, "Pelíšky" a především "Musíme si pomáhat" vešly do historie české kinematografie jako zdařilý pokus zmapovat dobu socialismu šedesátých let a dobu nacistické okupace.

Brilantní dialogy, nejednoznačnost jednotlivých postav a především věrné vykreslení doby se staly základními atributy obou snímků natolik, že je téměř bezhlavě a se stále větším příklonem ke komerčnějšímu a zábavnějšímu významu, bez nutnosti většího filozofického zamyšlení, scénárista Jarchovský a režisér Hřebejk opakovali i v dalších filmech "Pupendo", "Horem pádem", "Kráska v nesnázích" a "U mě dobrý". Měnila se jen doba, ve které jsme mohli absurdní "Bakalářské" příběhy z reálného života sledovat.

"Kawasakiho růže" na první pohled nic z předchozí tvorby nepřipomíná, ačkoliv se zjevně vrací spíš k počátkům jejich společné tvorby. Tentokrát ve snaze popsat jeden z fenoménů komunistické éry, se kterým je obtížné se dodnes vyrovnat. Fenomén bonzáctví.

Asi budete souhlasit, že na bonzáctví, nebo chcete-li udavačství, není nic morálně povznášejícího. Právě naopak. Proto učíme děti od mala, aby nežalovali na své sourozence a proto je tak snadné plivnout na kohokoliv, o kom je známo, že je donašeč. Snadné, s jedinou výjimkou. Pokud doba záměrně bonzáctví nepřiživuje a pokud to není komunistický režim a celá jeho STBácká mašinérie, která bonzáky vyrábí s cílem zlikvidovat své odpůrce.

V dobách komunismu byl každý občan potenciální udavač. To zda-li se jím stal, či nikoliv, záleželo především na jeho lidské slabosti a na míře úsilí, s jakou se ho STB snažilo zlomit. Pokud se někdo do její mašinérie dostal, už nešlo rozeznat, slovy hlavního hrdiny, který parafrázuje "slavnou" Nohavicovu větu, "ve kterém momentě ještě s děvkou sedíte na kávě a kdy už jste s ní na pokoji".

Je škoda, že se Jarchovský s Hřebejkem nevyhnuli snaze nás přesvědčit o našich vlastních lidských slabostech, protože kdyby se o to křečovitě nesnažili, mohlo se z filmu vytratit úvodních 20 minut, které působí nepřesvědčivě, kostrbatě a v kontextu kvality zbývající filmové metráže, zbytečně. Sice bychom tak přišli o vynikající scénku, kdy se manželský trojúhelník snaží "o nevěře", která je jednou z "oněch" slabostí, pohovořit, na druhou stranu bychom rychleji přešli k podstatě filmu.

Bývalý disident Pavel Josek, významný psychiatr, má dostat za své lidské a morální postoje vůči totalitnímu režimu Cenu paměti národa. Jeho zeť Luděk, zapletený do zmíněné nevěry, nemůže "glorifikované" morální kvality svého tchána vydýchat a jelikož v rámci dokumentu, připravovaného o Joskovi před převzetím ceny, získá jeho kompletní spis o spolupráci s STB, neváhá ho publikovat a kontaktovat osoby, ve spisu zmíněné, aby pokud možno maximálně poškodil tchánovo renomé.

Zdálo by se jasné, kdo je onou "sviní", zmíněnou v prvním odstavci, ale není tomu tak. Jarchovský s Hřebejkem postupně minutu za minutou, detailněji a dokonaleji rozkrývají Joskův charakter člověka, který pochybil a celý zbytek života pak zasvětil jakémusi vykoupení. Charakter tehdejších "nedospělých" odpůrců režimu, které dokonale zastupuje výtvarník Bořek a všech ostatních, kteří komunistům slouží pouze jako rukojmí ve snaze zlomit Bořka nebo přimět Joska ke spolupráci. Ty zastupuje Joskova současná manželka, bývalá přítelkyně výtvarníka Bořka. Ti všichni jsou pouze lidmi se všemi jejich slabostmi, kterých režim dokonale využívá.

Komunistická moc je mistrně vyjádřená, ve své současné latentní a klidně dožívající formě, STBákem Kafkou, který kdysi Joska zlomil k udavačství, aby se podařilo Bořka buďto naklonit ke spolupráci s komunisty nebo donutit k emigraci. To Kafka je tou „sadistickou sviní, která si teď v klidu užívá svůj důchod a ještě se ke své kariéře hrdě hlásí“, jak jej s gustem tituluje jeden z disidentů.

Asi by se nepodařilo vytvořit více než hodinovou, sugestivní, dějovou linii, které nechybí napětí, jak předání ceny Joskovi dopadne, kdyby Jarchovský s Hřebejkem neupustili od některých svých dřívějších klišé. Především zde nenajdete jejich herecké favority Duška, Polívku, Macháčka nebo Geislerovou. Prim hraje Joskova manželka Daniela Kolářová, která si jednoznačně řekla o Českého lva, za ještě přesvědčivější výkon, než ve Svěrákových "Vratných lahvích". Výborný je Martin Huba jako  psychiatr Josek a asi největší perlou je, předpokládám záměrné, obsazení Ladislava Chudíka "ultraklaďase primáře Sovy" do vedlejší role STBáka Kafky, které se bravurně zhostil.

Na rozdíl od předchozích snímků se příliš nezasmějete. Absurdní scény, stejně jako brilantní dialogy nechybí, ale mnohem víc při nich přechází mráz po zádech, než, že by se sál otřásal v základech smíchem. Scénám vévodí mrazivé repliky jako Kafkova „výslech, to je umění, milá slečno“ nebo Bořkův finální monolog "tohle vše jsem Ti chtěl říct, ale už nechci".

Ať už si do hlavní role tohoto příběhu dosadíte v reálu Nohavicu nebo kohokoliv jiného, kdo bojoval proti režimu a přitom byl zlomen ke spolupráci a do role lehkovážného emigranta např. Hutku, je nad slunce jasnější, že film nemá za cíl glorifikovat emigranty, ani ospravedlnit spolupracovníky STB, či zmírňovat stupeň jejich morálního pochybení.

Dle mého názoru tento film nejlépe za posledních dvacet let obnažuje pravou podstatu komunistického režimu, atmosféru strachu, informační preciznost a intriky bývalé STB i její praktiky založené na vydírání, mučení a diskreditaci svých obětí.

Vzhledem k nepříliš vydařeným úvodním dvaceti minutám filmu se snímek zřejmě nestane diváckým hitem sezóny, ačkoliv je výborně vygradovaný a na rozdíl od 95% české filmové produkce má co říct. Rovněž vzhledem k nic neříkajícímu názvu, který je poněkud matoucí, protože se vztahuje k naprosto epizodní postavě, která navíc nemá s hlavní linií filmu téměř nic společného.

Kdyby ovšem kromě povinné četby existovala na školách i povinná kinematografie, tam by film "Kawasakiho růže" jednoznačně patřil, aby se v naší "paměti národa" alespoň něco o charakteru komunistické zvůle uchovalo. Protože tu "paměť" začínáme povážlivě ztrácet.