KAJÍNEK - konečně pořádný český krimithriller

Distribuční společnosti nás každý rok zásobují nepřeberným množství stupidních akčních béček veskrze americké produkce, na které chodíme, pokyvujeme hlavou, když zavíráme oči před stále většími a většími záblesky výbuchů, ale bavíme se, protože to je hlavním účelem akčních filmů, ačkoliv, až na výjimky, filmařsky za moc nestojí. Přesto to jediné, co dovedeme udělat v případě, kdy natočí zajímavý akční film český tým, je "trhat" ho na kusy, ohrnovat nad ním nos a dělat "čest" názvu "filmová kritika".

Jinak si nedovedu vysvětlit zatím spíše odmítavé přijetí nového českého filmu "Kajínek" českou kritikou, které je v přímém rozporu s diváckým zájmem a pozitivním ohlasem. Přitom, co si budeme nalhávat, za posledních dvacet let jsme příliš dobrých filmových detektivek nenatočili a obecně řečeno, až do včerejška, kdy jsem viděl film "Kajínek", jsem si myslel, že už je ani neumíme zfilmovat.

Důkazem budiž trapné pokusy "Nahota na prodej" a "Válka barev" z devadesátých let, stejně jako filmařsky jen o něco lepší počiny "Bolero" a "Sametoví vrazi" z počatku tisíciletí, snažící se "objasnit" a "přiblížit" známé polistopadové kriminální "kauzy".

"Kajínek" je postavený na podobném schématu. Je inspirován známou mediální kauzou, která je dodnes tak tajuplná, že teprve letos o ní vyšla kniha "Pravda o Kajínkovi" dvou známých a vážených investigativců Klímy a Kroupy, kteří rovněž na filmu odborně spolupracovali. Nakolik je kniha pravdivá můžeme jen hádat, zatímco nad tím, zda je pravdivý nový film "Kajínek", nemá cenu uvažovat, protože jde o film, tj. umělecký záměr, inspirovaný skutečnými událostmi, nikoliv snahu události dokumentovat.

Podobně jako oba zmíněné filmy popisuje "Kajínek" konflikt mezi porevoluční, nově nastupující garniturou a těmi, kteří se jí snaží jít po krku. Má "štěstí", že tam, kde museli tvůrci předchozích detektivek vymýšlet "klaďasy" a právě z toho pohledu snímky nejvíce drhly, měli tvůrci "Kajínka" vystaráno. Tím, kdo jde po krku zkorumpovaným, mocichtivým padouchům je rovněž padouch, zásadový antihrdina Jiří Kajínek.

Přiznám se, že mě takto vyprávěný příběh zaujal a bavil, protože od počátku do konce odsýpá hladce jako písek v přesýpacích hodinách, bez zbytečné vaty a epizodních odkazů. Je vidět, že tvůrci měli zcela jasno, jak chtějí příběh vyprávět.

Producent a režisér Petr Jákl zúročil zkušenosti, které nasbíral jako kaskadér a epizodní herec v amerických filmech. Soustředil kvalitní tvůrčí i herecký mezinárodní tým a právě v kolektivní práci nesmírně kvalitních profesionálů, vidím důvod, proč se zrodil na naše poměry nebývale přesvědčivý akční film.

Za kameru se postavil režisér ("Kytice", "Bolero") a přední český kameraman F.A.Brabec. Své rockerské "já" zkrotil Václav Noid Bárta, když původní filmovou hudbou věrně odlišil akční pasáže od romantických a podbarvil titulky společnou finální písní s Lucií Bílou.

Herecké obsazení zaslouží absolutorium. Nedá mi to, abych se nepoklonil výkonu Vladimíra Dlouhého, který těsně před svým tragickým skonem vystřihl jednu ze svých nejlepších, ne-li životních rolí.

Role Jiřího Kajínka byla svěřena ruskému herci Konstatinu Lavroněnkovi, který mi připadal ještě charismatičtější, než živá legenda. Tam, kde vnímám za úšklebkem skutečného Kajínka spíš jeho lišáctví, nabídl Lavroněnko nesmlouvavost, tvrdost a vnitřní zarputilost spojenou s vědomou cílevědomostí, s jakou jde za svým cílem. Tím je po úvodní expozici, několika kolizích a krizích, peripetie v podobě jeho útěku z věznice Mírov, kterým se skutečný vězeň Kajínek zapsal, zatím jako jediný, do dějin české vězeňské služby.

Svými výkony skvěle sekundují Michal Dlouhý jako Kajínkův údajný spoluviník, již zmíněný autor hudby Václav Noid Bárta jako jeho spoluvězeň, Werner Daehn ("Nepřítel před branami") a Ken Duken ("Hanebný pancharti") ve vedlejších rolích bývalých policistů a především Tatiana Vilhelmová jako Kajínkova obhájkyně, která poměrně přesvědčivě zvládla celou psychologickou šíři své postavy, včetně všech záporných i kladných nuancí.

Za negativní zmínku stojí pouze role jejího manžela, kterou stvárnil Boguslaw Linda ("Je třeba zabít Sekala") a to nikoliv kvůli jeho herectví. Jeho postavě ve filmu výrazně ublížil dabing, který sice skvěle trefil skutečnou barvu Lindova hlasu, nicméně tak, jak jej "kdosi" namluvil, by Boguslaw Linda mluvil pouze, kdyby byl břichomluvec a to opravdu jeden z nejlepších polských herců současnosti není.

Schválně jsem použil slovo "kdosi", protože ani z filmových titulků, ani z oficiálních stránek jsem se nedozvěděl, kdo zahraniční herce v české verzi daboval, což by bylo zajimavé jak u Konstantina Lavroněnka, tak u Boguslava Lindy. Jediné, čemu nevěřím je, že se kvůli rolím všichni herci naučili česky. Za tento nedostatek by se ovšem tvůrci měli omluvit spíš dabérům, než divákům. Ti si, stejně jako dosavadní recenzenti, tohoto nedostatku pravděpodobně nevšimli.

I přes tyto a drobné dobové i technické nepřesnosti a klišé, film Kajínek ukázal, že pokud se zúročí zkušenosti ze zahraniční produkce, které u nás snad bude přibývat a celý filmový projekt se pojme jako široká spolupráce, za účelem vytvoření kvalitního díla, dostaví se úspěch v podobě nikoliv zbytečně pompézního, ale filmařsky přesvědčivého akčního filmu.

A takovým pro mě nový český film "Kajínek" bezpochyby je.