Já, Kajínek Superstar

Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Každou neděli prolamuje Jiří Kajínek na televizní obrazovce stanice Prima další tabu. Neskrývá se, nestrká hlavu do písku, ale hrdě popisuje svůj příběh a buduje svou vlastní legendu.

Žijeme v post faktické době. Nevěříme autoritám, nevěříme médiím a někdy nevěříme ani sami sobě. Nejdůležitější je, jak je náš přikrášlený obraz vnímán masami na sociálních sítích, případně, co o nějaké události prohlásí některý z novodobých hlasatelů jednoduchých pravd. A je zcela jedno, jestli je to herec, zpěvák, moderátor nebo bývalý vězeň. Jelikož i ten se v dnešní době může, bohužel, stát celebritou. Tedy všeobecně známou a váženou osobností.

Jiří Kajínek na svém mediálním obrazu začal pracovat bezprostředně po svém propuštění z vězení. Stačila mu na to odpočatá, rozesmátá tvář a jasně zelený, značkový nátělník. Nyní střídá trička na obrazovce ve svém pětidílném medailonu. Hovoří o své minulosti, o loupežích, zatčeních, o kriminálech a útěcích. O všem, o čem se domnívá, že bude diváky zajímat. O jediném světě, který zná od svých šestnácti let, kdy se stal recidivistou. A má divácký úspěch. Především proto, že lidi vždy přitahovaly bizarní, detektivní a vězeňské příběhy, které chrlí Jiří Kajínek se sobě vlastním sebevědomím.

Produkční tým Petra Jákla odvedl vynikající práci. Koneckonců, nakročil k ní již před několika lety, když natočil eponymní film „Kajínek“, kde vytvořil typického záporného hrdinu, budícího divácké sympatie. Jiřího Kajínka hrál charizmatický a pohledný Konstantin Lavroněnko. Příběh jej stavěl do role novodobého „Jánošíka“, nevinně odsouzeného „spiknutím mocných“ za vraždy, které nespáchal.

Pětidílný dokumentární seriál se tohoto schématu dovedně drží, nešetří záběry z filmu a tu a tam i dotočenými ilustračními záběry, které opět a vždy staví Kajínka především do dobrého světla. Jak se říká, téměř „nesleze“ z obrazu a vypráví. Byl by úplný bloud, kdyby se nesnažil vykreslit téměř jako oběť. Jako mladý kradl, ale zavřený byl v podstatě náhodou. Díky neumětelství svého komplice. Pak se stal jeho život monotónní. Období na svobodě, kdy pokračoval v jediné „práci“, kterou poznal, tedy v loupežích, střídalo vězení. Přijetí do vězení střídaly útěky. Nyní vystřídala doživotní vězení svoboda a náhlá radost, o kterou se s námi dělí.

Věřím Jiřímu Kajínkovi, že má radost. Věřím mu i jeho vyprávění, jelikož je zdatný vypravěč. Nevěřím, že byly ve skutečnosti jeho zážitky tak „napudrované“, jak je líčí a upřímně pochybuji o tom, že byl vždy veskrze „kladným hrdinou“. Ostatně místy vypadají ilustrační záběry jako parodie. Například, když popisuje jak je mírumilovný a nenásilný a následuje šot, ve kterém na nás míří zbraní, zbije policisty nebo své spoluvězně na cele. Samozřejmě pouze proto, že „šukali“, což „on nechtěl čuchat“.

Z uměleckého hlediska se jedná o zajímavý počin. Od začátku dobře koncipovaný dokument, který nás vždy v dalším díle překvapí svou otevřeností a syrovostí, stavící na dnešní oblibě reality show, které je Jiří Kajínek jediným hlavním hrdinou. Dokument, jenž je mnohem přesvědčivější, než Klímovy upocené, rádoby investigativní a nic neříkající spoty, které Prima vysílá bezprostředně po dokumentu o Kajínkovi, aby zcela neztratila tvář, a budila dojem „vyvážené“ televize.

Z morálního hlediska je uvedení dokumentu v čase po osmé hodině večerní zcela pomýlené. Nemám nic proti odsouzeným, kteří si svůj trest odsedí, případně jsou amnestováni. Nechť naleznou zalíbení v „normálním“ životě a nechť se, nejlépe ve vší slušnosti, radují ze svobody. Ale jejich historie by měla být vždy vyprávěná pouze ve formě popisného dokumentu v intencích soudních spisů. Nechat hovořit bývalé kriminálníky na obrazovce a nechat je tvořit svůj vlastní obraz, je nebezpečné, jelikož rozhodně nejsou případem hodným následování. Činit tak bezprostředně po osmé hodině večerní v době, kdy se na televizi dívá mládež, zavání snahou o sledovanost za každou cenu. Ne, že by si mladí mohli osvojit slovo „šukat“, protože to nejspíš znají. Ale protože jen těžko dovedou oddělit realitu od fikce. A dokument, který Prima vytvořila na bázi legendy o Jiřím Kajínkovi, je především dovedně zrežírovaná a profesionálně vymodelovaná fikce.

Moje hodnocení: 75%