Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Každou neděli prolamuje Jiří Kajínek na televizní obrazovce stanice Prima další tabu. Neskrývá se, nestrká hlavu do písku, ale hrdě popisuje svůj příběh a buduje svou vlastní legendu.
Žijeme v post faktické době. Nevěříme autoritám, nevěříme médiím a někdy nevěříme ani sami sobě. Nejdůležitější je, jak je náš přikrášlený obraz vnímán masami na sociálních sítích, případně, co o nějaké události prohlásí některý z novodobých hlasatelů jednoduchých pravd. A je zcela jedno, jestli je to herec, zpěvák, moderátor nebo bývalý vězeň. Jelikož i ten se v dnešní době může, bohužel, stát celebritou. Tedy všeobecně známou a váženou osobností.
Jiří Kajínek na svém mediálním obrazu začal pracovat bezprostředně po svém propuštění z vězení. Stačila mu na to odpočatá, rozesmátá tvář a jasně zelený, značkový nátělník. Nyní střídá trička na obrazovce ve svém pětidílném medailonu. Hovoří o své minulosti, o loupežích, zatčeních, o kriminálech a útěcích. O všem, o čem se domnívá, že bude diváky zajímat. O jediném světě, který zná od svých šestnácti let, kdy se stal recidivistou. A má divácký úspěch. Především proto, že lidi vždy přitahovaly bizarní, detektivní a vězeňské příběhy, které chrlí Jiří Kajínek se sobě vlastním sebevědomím.
Produkční tým Petra Jákla odvedl vynikající práci. Koneckonců, nakročil k ní již před několika lety, když natočil eponymní film „Kajínek“, kde vytvořil typického záporného hrdinu, budícího divácké sympatie. Jiřího Kajínka hrál charizmatický a pohledný Konstantin Lavroněnko. Příběh jej stavěl do role novodobého „Jánošíka“, nevinně odsouzeného „spiknutím mocných“ za vraždy, které nespáchal.
Pětidílný dokumentární seriál se tohoto schématu dovedně drží, nešetří záběry z filmu a tu a tam i dotočenými ilustračními záběry, které opět a vždy staví Kajínka především do dobrého světla. Jak se říká, téměř „nesleze“ z obrazu a vypráví. Byl by úplný bloud, kdyby se nesnažil vykreslit téměř jako oběť. Jako mladý kradl, ale zavřený byl v podstatě náhodou. Díky neumětelství svého komplice. Pak se stal jeho život monotónní. Období na svobodě, kdy pokračoval v jediné „práci“, kterou poznal, tedy v loupežích, střídalo vězení. Přijetí do vězení střídaly útěky. Nyní vystřídala doživotní vězení svoboda a náhlá radost, o kterou se s námi dělí.
Věřím Jiřímu Kajínkovi, že má radost. Věřím mu i jeho vyprávění, jelikož je zdatný vypravěč. Nevěřím, že byly ve skutečnosti jeho zážitky tak „napudrované“, jak je líčí a upřímně pochybuji o tom, že byl vždy veskrze „kladným hrdinou“. Ostatně místy vypadají ilustrační záběry jako parodie. Například, když popisuje jak je mírumilovný a nenásilný a následuje šot, ve kterém na nás míří zbraní, zbije policisty nebo své spoluvězně na cele. Samozřejmě pouze proto, že „šukali“, což „on nechtěl čuchat“.
Z uměleckého hlediska se jedná o zajímavý počin. Od začátku dobře koncipovaný dokument, který nás vždy v dalším díle překvapí svou otevřeností a syrovostí, stavící na dnešní oblibě reality show, které je Jiří Kajínek jediným hlavním hrdinou. Dokument, jenž je mnohem přesvědčivější, než Klímovy upocené, rádoby investigativní a nic neříkající spoty, které Prima vysílá bezprostředně po dokumentu o Kajínkovi, aby zcela neztratila tvář, a budila dojem „vyvážené“ televize.
Z morálního hlediska je uvedení dokumentu v čase po osmé hodině večerní zcela pomýlené. Nemám nic proti odsouzeným, kteří si svůj trest odsedí, případně jsou amnestováni. Nechť naleznou zalíbení v „normálním“ životě a nechť se, nejlépe ve vší slušnosti, radují ze svobody. Ale jejich historie by měla být vždy vyprávěná pouze ve formě popisného dokumentu v intencích soudních spisů. Nechat hovořit bývalé kriminálníky na obrazovce a nechat je tvořit svůj vlastní obraz, je nebezpečné, jelikož rozhodně nejsou případem hodným následování. Činit tak bezprostředně po osmé hodině večerní v době, kdy se na televizi dívá mládež, zavání snahou o sledovanost za každou cenu. Ne, že by si mladí mohli osvojit slovo „šukat“, protože to nejspíš znají. Ale protože jen těžko dovedou oddělit realitu od fikce. A dokument, který Prima vytvořila na bázi legendy o Jiřím Kajínkovi, je především dovedně zrežírovaná a profesionálně vymodelovaná fikce.
Moje hodnocení: 75%
