DJANGO, čtěte Džangou, ovšem "D" je neznělé

Trvalo velmi dlouho, než se Quentin Tarantino a žánr westernu potkali. Jejich první setkání skončilo ideálním sňatkem, jaký bychom jim mohli pouze závidět, kdyby se s námi nepodělili o radost ze svého syna. Jmenuje se Django a přestože vůbec nepřipomíná tradičního westernového hrdinu, má se v kinech čile k světu.

Quentin Tarantino (nar. 1963) patří jako scénárista, herec a režisér od devadesátých let minulého století k největším osobnostem světové kinematografie a jeho drsné filmy budí od samého začátku zaslouženou pozornost. Traduje se o něm, že je nadaný amatér, který jakoby jen tak mimoděk natočil několik kvalitních filmů na základě těch, které vídal v mládí.

Je to samozřejmě naprostý nesmysl. Za téměř každým géniem je především tvrdá práce a o Tarantinovi to platí trojnásob. Než se stal známým režišérem, napsal tři scénáře k filmům, které dříve nebo později dobře ("Pravdivá romance" - Tony Scott), skvěle ("Od soumraku do úsvitu" - Robert Rodriguez), či naprosto neuměle ("Takoví normální zabijáci" - Oliver Stone) natočili dnes již věhlasní režiséři. Tarantino si tak vydělal na svůj první film a hned uhranul jak diváky, tak kritiky.

"Gauneři" ("Reservoir Dogs") obsahovali vše, co dělá dodnes Tarantina Tarantinem. Mnoho odkazů k filmům, knihám, divadelním hrám a hudebním nahrávkám, ke kterým má osobní vztah. Skvělý scénář s proplétajícími se dějovými liniem, odkazy do minulosti, hláškami a vtipy, souvisejícími s popkulturou. Zřejmě by to byl jeho Opus Dei, kdyby dva roky poté, v roce 1994, nenatočil film "Pulp Fiction".

Za scénář k filmu dostal Oscara a "Historky z podsvětí" se staly jedním z nejlépe hodnocených filmů historie. Skvělá souhra kultovních hlášek, neustálé akce, vynikajících výkonů v té době téměř zapomenutých herců (Bruce Willis, John Travolta) doplněná výborným soundrackem, z filmu udělala divácký hit. Film sice na Oscara, v konkurenci historicky nejlépe hodnoceného filmu "Vykoupení z věznice Shawshank" a miláčka kritiky, kterým se stal "Forrest Gump", nedosáhl, ale srdce diváků si získal do té míry, že od té doby již cokoliv Tarantino udělal, bylo a bude vždy srovnáváno s jeho prvním úspěchem.

Na vlně uznání kritiky a oprávněného zájmu diváků Tarantino ještě chvíli setrval epizodou z filmu "Čtyři pokoje", načež následoval tvrdý, kvalitativní sešup směrem dolů. "Jackie Brownová" ani dvoudílný epos "Kill Bill" nejsou špatné filmy, ale divák od nich očekával mnohem víc, na což reagoval Tarantino vlastní kultovní hláškou "přece nikdo nemůže očekávat, že pokaždé natočím Pulp Fiction".

Pomocnou ruku mu podal jeho kamarád a filmový souputník, režisér Robert Rodriguez, se kterým se podílel na filmu "Sin City" jako "special guest director" a zároveň jako režisér jednoho, ze záměrně béčkových filmů se společným názvem "Grindhouse" a podtitulem "Auto zabiják". Opět se zde projevil Tarantinův smysl pro netradiční příběh, syrové scény a značný smysl pro humor.

V Quentina našli důvěru producenti, herci a hlavně ji našel v sebe sama a začal se věnovat velkým látkám, ke kterým má osobní, velmi srdečný, vztah. Ve filmu "Hanební pancharti" ("Inglourious Basterds") si vzal na paškál válečné filmy a zabodoval nečekaným způsobem. Brad Pitt jeho film zaštítil svým geniálním herectvím a šarmem a Quetin našel pro film Christophera Waltze, který za svou vedlejší roli německého důstojníka Hanse Landy dostal Oscara. Navíc pobavil diváky a kritiky opět nakrmil řadou nezapomenutelných, kultovních scén.

Těžko bych si v této situaci vsadil, jaký bude jeho další film a na "Djanga" jsem šel s velkými obavami. Zbytečnými. Film "Nespoutaný Django" považuji zatím za nejlepší film minulého roku a za jeden z nejlepších westernů, jaké jsem kdy viděl. Zatímco Clint Eastwood vzdal ve svých "Nesmiřitelných" hold klasickému americkému westernu, plnému dlouhých záběrů na velkolepé exteriéry, chlapáctví kovbojů a významu osobních soubojů tváří v tvář, vzdal Tarantino, věren své tradici, hold spaghetti westernům Sergia Leoneho, ve kterých navoněné, nažehlené kovboje s tváří Johna Waynea nebo Gregory Pecka vystřídali potící se, špinaví a plivající psanci.

Django (Jamie Foxx) je černošský otrok, kterého nájemný lovec lidí Dr. King Schultz (Christopher Waltz) osvobodí z otroctví, aby mu pomohl najít hledané bratry, kteří dělali bachaře na jeho plantáži. Django mu pomůže a prokáže při tom takovou dávku kuráže a odvahy, že se Schultz rozhodne Djanga naučit všemu potřebnému, angažovat v dalších lovech hledaných trestanců a pomoci mu najít jeho krásnou ženu Brumhildu (Kerry  Washington).

Nebudu prozrazovat, jak vše skončí, ale vězte, že Tarantino dostál pověsti znalce starých filmů do té míry, že poté, co půjde vše hladce na statku Velkého Taťky (znovunalezený Don Johnson, kdysi známý z televizní série "Miami Vice"), věci se zauzlí na statku "Candyland" blazeovaného otrokáře Calvina Candieho (skvělý Leonardo Di Caprio) aby se na konci vše vyřešilo očekávaným happy endem.

Tarantino opět potvrdil pověst vynikajícího scénáristy a divil bych se, kdyby mu Americká filmová akademie nedala Oscara, na kterého je za původní scénář nominován. "Django" je především skvěle napsaný příběh, který má všechny atributy výborného, překvapivého a dovedně provedeného literárního díla. Zda-li dosáhne i na cenu za nejlepší film, v této chvíli netuším, protože jsem ještě neviděl všechny adepty na Oscara a dodnes si pamatuji, jak mi vyrazil dech v minulém roce "Umělec", kterého jsem viděl na poslední chvíli a dal "Akademii" za pravdu. Ale film je báječně udělaný a osobně se zaručuji za to, že vás bude bavit.

Nejde jen o jednotlivosti, kdy si pozorný divák uvědomí přiznaný hold klasickým filmovým spaghetti westernům. Nejde o to, že se Tarantino dočkal a velikán filmové hudby Ennio Morricone mu k filmu napsal původní hudbu. Nejde o krákou epizodní roli Franca Nera (kdo si ještě vzpomene - "cibule nebo pistole"?), ani o glorifikaci zrušení otroctví a poukaz na fakt, že ani v době tvrdého rasismu nebyl černoch jako černoch, jak dokáže Samuel L. Jackson v roli věrného sluhy Stephena. Nejde o nádherné záběry na zčervenalé nebe, velké detaily tváří bojujících protivníků nebo skvěle nasnímané přestřelky, ve kterých se obraz barví do ruda a mrtvých je, že není "kam plivnout".

Film funguje báječně jako jeden celek a z kina jsem šel po velmi dlouhé době s pocitem dokonalého zážitku z vynikajícího, po všech stránkách vyváženého, díla. Možná mi nebudete věřit, ale tahle podívaná stojí za to. Tak dobrých filmů v posledních letech mnoho nevzniklo a zprostředkovaný zážitek mnohonásobně převáží cenu vstupného.

Moje hodnocení: 100%