Dědictví aneb Opakovanývtipnenívtipem

Herec Bolek Polívka přišel o možnost vybudovat hotel s wellness centrem, o farmu v Olšanech a u řady obdivovatelů i o morální kredit. Proto jediná otázka, kterou jsem si kladl před zhlédnutím „dvojky Dědictví“ zněla, přišel i o smysl pro humor?

Jakkoliv je mi to nemilé napsat, do značné míry ano. Scénář, který vytvořil pro pokračování kultovního „Dědictví“, je bez jakéhokoliv nového nápadu a o žádné dědictví v něm nejde. Slovem, které symbolizovalo drzost prvotiny, se neúčelně plýtvá. Nad dějem převládá vata, kterou neospravedlní ani častý product placement v zájmu financování filmu. Věčně se létá vrtulníkem nad širou krajinou a záběry vypadají jako reklama na obilní sklizeň.  Útulné pohledy na vesničku, doprovázené lidovkami, ne a ne skončit.

„Dědictví II.“ má na svědomí režisér Robert Sedláček, který zjevně neví kudy kam. Tam, kde servírovala Věra Chytilová v prvotině „více Polívky“, servíruje Sedláček řídkou kaši. Rozjezd filmu je tak unylý, že trvá dvacet minut, než se příběh rozeběhne. Jako by měl režisér pocit, že jsme po dvaadvaceti letech na kultovní „Dědictví“ zapomněli a zbaštíme cokoliv.

Pokud už se ve filmu něco děje, pak jsou to obrazové i slovní odkazy na „Kurvahošigutntág“ a některé hlášky, které dříve zazněly. Nyní vyznívají vyloženě trapně, nepatřičně nebo nedůvěryhodně. Z postav „originálu“ čerpá scénář do té míry, že by se s troškou černého humoru dalo napsat, že kdo z původního „Dědictví“ do dnešních dnů přežil, ten si i zahrál. Naopak motiv zesnulé Vlastičky, je zcela zbytečný, rušivý a Dagmar Havlová v něm opět potvrzuje, že role potrhlých a ke všemu svolných holek jí šly na tělo mnohem lépe, než role „důstojných“ dam. Motiv anděla, který se zjevil na konci originálu a umocnil nadsázku, s jakou byl originál vytvořen, je devalvován na naprosto samoúčelný motiv postavou všude se objevujícího ducha ženušky, která postavila do latě nespoutaného burana. Vždyť, začít znovu chlastat lze i z jiných důvodů, než jako důkaz truchlení. Tím spíš, když dříve Bohuš k nezřízenému pití žádný důvod nepotřeboval.

Na druhou stranu zůstal Bolek Polívka skvělým komediálním hercem, který umí „vynést vtip“ v momentě, kdy už v něj nikdo nedoufá a mimem, kterému stačí pohyb těla nebo výraz obličeje, aby se divák zasmál. Škoda, že je v menu, které dvojka „Dědictví“ nabízí, tak málo Polívky, protože některé momenty, především tam, kde se Bohuš Stejskal nechává strhnout k dřívějšímu rošťáctví a Bolek Polívka k živočišnému herectví, jsou vynikající. Stejně blahodárně ve filmu působí Arnošt Goldflam, Jiří Pecha a dokonce i Karel Gott, jakkoliv je jeho přítomnost samoúčelná. Ve chvíli, kdy začne zpívat lidovku a je vidět jeho nehynoucí nadšení, najednou jakoby nevadilo, že „jsme všichni zestárli“. Jen kdyby se méně „hrálo“ a herci i celý film by byli více sebou samými.

Právě těch několik skvělých momentů, kdy se divák pobaví a zasměje, dělí v mých očích film „Dědictví aneb Kurva se neříká“ od propadáků, jakými byli v poslední době jiná zbytečná pokračování kdysi kultovních filmů, či seriálů „Sněženky a machři po 25 letech“, „Nemocnice na kraji města“ nebo „Sanitka“ a staví jej v mém žebříčku hodnocení na o fous vyšší stupínek. Ale jakkoliv jsem si rád připomněl postavy a scénky, které se mi kdysi tak líbily, nic to nemění na mém názoru, že by bylo fajn, kdyby tvůrci upustili od dalších pokusů vzkřísit staré legendy ve jménu snadného výdělku a patologické nostalgie.

Moje hodnocení: 50%