Colours of Ostrava 2012

Jedenáctý ročník festivalu Colours of Ostrava 2012 měl odpovědět na jednoduchou otázku. Je rozumné a prospěšné (myšleno pro organizátory, interprety a návštěvníky) přenést festival z centra Ostravy a odstartovat druhou dekádu existence festivalu v Dolní oblasti Vítkovice?

Ve čtvrtek, kdy festival začínal, jsem si dal v podstatě jediný úkol. Seznámit se s novým areálem a jeho klady a zápory. Jako jednoznačný klad se mi od počátku jevil obrovský prostor před hlavní scénou, který zabránil tlačenicím, známým v minulosti z oblasti v okolo Slezskoostravského hradu a fakt, že i při odchodu pro pití nebo jídlo zůstává návštěvník stále součástí hlavní scény a může na ní sledovat dění. Rozkladem doprovodných akcí a menších scén do okolí hlavní scény pak festival získal na vzdušnosti.

Rozjezd festivalu zajistil ve "velkém stylu" Rufus Wainwright. Nadaný hudebník těžící ze sympatií, které na pódiu vzbuzuje a svého bezchybného zpěvu, nechal na pódiu duši, srdce a rozjel festival s vervou, nadšením a chutí, kterou mu v dalších dnech leckteří interpreti mohli jen závidět. Kronos Quartet byli jedněmi z nich, ačkoliv u sledování jejich vystoupení vytane na mysli otázka, nakolik za jejich projev může fakt, že hrají na klasické hudební nástroje. Jejich, dle mého názoru, méně zajímavé představení, předčili skotští Mogwai, pro mě předčasný vrchol celého festivalu, jelikož jsem na sub-popu vyrostl a jejich plošné, veskrze instrumentální kompozice byly náramné, ozdobené vynikajícím zvukem.

Postupem času jsem si na festivalu uvědomoval i další klad přenesení festivalu do Dolní oblasti Vítkovice a to zamezení znepříjemňování života obyvatelům centra města a zároveň zdůraznění toho, co dělá Ostravu, Ostravou, její industriální minulosti a současnosti. O tom, že v Ostravě existuje nějaký hrad totiž do nedávna nikdo neměl tušení, ale že tam byly a jsou hutě, ví i "poslední český" ignorant. Scenérie, která se návštěvníkům Dolní oblasti Vítkovice naskýtá je úchvatná a unikátní a nic na tom nemění, že někteří návštěvníci nepochopili, že hutě jsou rozbořené, jelikož tato oblast je skanzenem, nikoliv reálnou, moderní hutí.

Start pátečního programu na hlavní scéně zabezpečil po skupině "křepčících" Norek Katzenjammer Dan Bárta, který pak úspěšně doprovodil v jedné písni i hlavní hvězdu večera Bobby McFerrina a jeho band. Slyšet tohoto fenomenálního, amerického zpěváka, bylo pro mnohé návštěvníky festivalu vrcholem a pranic nevadilo, že nevystoupil sám, ale za doprovodu své vokální skupiny. Mezeru před vrcholem večera vyplnil unylý a do sebe zahleděný Antony Hegarty, který se svými "... and the Johnsons" vystoupil společně s Janáčkovou filharmonií. Konec pátečního večera byl plně v režii psychedelických, zdravě praštěných The Flaming Lips, kteří všem vyrazili dech okázalým pojetím svého vystoupení a výbornou muzikou.

Do třetice všeho dobrého je tady blízkost všech scén, která umožňuje návštěvníkům vidět mnohem více, než v minulosti, kdy si museli vybrat, zda-li zůstat po celou dobu na hlavní scéně nebo putovat k jiným scénám, čímž přicházeli o velkou část koncertů. Pravda, je to za cenu pohybu mas lidí, což není vždy příjemné, ale prostor od největší, hlavní "Česká spořitelna" scény, k druhé největší "Arcelor Mittal" scéně, stejně jako k "menším" scénám, se dal překonat během několika minut, což bylo dříve naprosto nereálné.

V sobotu se očekával největší nápor návštěvníků a tudíž byla logicky epicentrem celého programu a "bohužel" i v očekávání největších "hvězd". "Bohužel", protože Murphyho zákony fungují a kupodivu tak vše fungovalo zcela naopak, než by návštěvník očekával. Festivaly protřelá Mńága a žďorp, kterou by asi mnoho návštěvníků využilo spíše k vyplnění volného času, příjemně překvapila soustředěním se na poslední dvojalbum "Dáreček" a návštěvou svých známých muzikantů, kteří jí na pódiu vzdali hold. ZAZ, kterou před koncertem téměř nikdo neznal, naprosto ovládla scénu a svou energií návštěvníky natolik zhypnotizovala, že nejen zcela vyfoukla Alanis Morissette "titul" sobotního "taháku číslo 1", ale pro mnohé byla zřejmě dalším, nečekaným vrcholem celého festivalu. Alanis Morissette představila zcela sterilní show, kdy zněla jako z playbacku a stejně se chovala i na pódiu. Svým nadšením ji tak kromě ZAZ předčili jak finální Animal Collective, tak estonská kytarovka Ewert and The Two Dragons na druhé největší scéně.

Ale abych jen nechválil. Myslím, že po deseti ročnících festivalu si organizátoři mohli spočítat, kolik toalet a stánků potřebují, aby návštěvníky nasytili nebo jim "odlehčili". Stánky poněkud doplatily na svou "rozesetost" po celém areálu, protože u některých byly dlouhé fronty, jiné naopak zely prázdnotou. Kdo hledal, jídlo a pití včas našel, ale s toaletami to organizátoři přepískli. "Fuj Fuj"ky nikdy nebyly a nebudou oázou čistoty a pohodlí, ale potoky výkalů, které se kolem ucpaných mobilních toalet vytvořily byly nedůstojné i pro otrlé návštěvníky koncertů a jako výsměch mi připadala reklama společnosti Harmony ve festivalovém průvodci. O tom, že se po megaštěrku, který tvořil valnou část povrchu plochy festivalu, nedalo pohybovat bez nebezpečí vyvrtnutí kotníku, natož pak na něm lehkou nohou tančit, jak si přál Dan Bárta, se asi taky sluší napsat.

Nedělí festival po hudební stránce gradoval bez větších překvapení. Buty se ocitli na tvůrčím dně a ani nová deska "Duperele", kterou na pódiu pokřtili, jim zřejmě nad vodu nepomůže. Koncertně však stále mají, co nabídnout a věrní fanoušci je za dobrý výkon po zásluze odměnili aplausem. Parov Stelar Band svým elektro swingem rozjeli finále večera i festivalu, který uzavřela americká interpretka Janelle Monáe se skupinou ukázkou profesionální show bez jakýchkoliv kazů. Stejně energicky, jak Rufus Wainwright festival rozjel, jej Janelle Monáe uzavřela.

Ostrava je město, které vždy bude nejbližší mému srdci a festival, který jej velebí barvami rok od roku úžasně roste a sílí. Jeho přenesení do Dolní oblasti Vítkovic i přes několik zmíněných nedostatků, výrazně prospělo kvalitě festivalu a vyznění interpretů a to jich bylo mnohem, mnohem víc, než kolik jsem ve zkratce uvedl, protože festival tradičně doprovázela řada představení méně známých skupin, divadel, premiérově i v nové hale Gong. Tvrdím, že každý si na tomto festivalu může vybrat, co se mu líbí a plejáda umělců a stylů je v naší republice zcela unikátní. V konečném součtu plusů a mínusů se ukázalo přemístění jako krok správným směrem. Cena, stejně jako počet návštěvníků, by mohly klidně mírně růst, pokud to nebude v nesouladu s kvalitou festivalového zázemí. Děkuji organizátorům za skvělý program a čtyřdenní zábavu. Ostrava se zase po čase dostala v pozitivním slova smyslu na první stránky novin a zaplnila se lidmi, kteří měli možnost naplnit uši výbornou muzikou. To je nesmírně záslužné a organizátoři, stejně jako interpreti, si za to zaslouží obrovské uznání.