Colette – špatný, ale záslužný nový český film

Filmů o hrůzách nacistických vyhlazovacích táborů není nikdy dost. Posledních dvacet let mě soustavně přesvědčuje o tom, jak moc jsou lidé schopní zapomínat a byl bych velmi nerad, kdyby někdy zapomněli na to, co byli schopní udělat jedni „lidé“ jiným lidem ve jménu moci, chamtivosti a falešných ideálů. Ačkoliv poněkud podezírám tvůrčí tým filmu „Colette“, že téma využívá účelově, jedná se o téma záslužné a v mých očích filmu získává kladné body.

Další body si film připisuje za neobyčejně naturalistické zobrazení života v koncentračních táborech, kde vyhrává, tedy přežívá nejen ten, kdo má tužší kořínek a větší štěstí, ale především ten, kdo je pro přežití schopen udělat cokoliv. Bez ohledu na svědomí, víru a ostatní vězně.

Takovým člověkem je i Villie Feld, „Malé pivo“, který je zvyklý, protloukat se životem a tento „dar“ si přenese i do života v koncentráku Březinka (Birkenau). Jakkoliv je Jiří Mádl pro postavu Villieho poněkud nepochopitelnou volbou, roli zvládl bravurně a totéž lze napsat i o jeho nejbližších spoluzajatcích, kápovi Fritzovi (Andy Hryc) a Elliem (Ondřej Vetchý, který mimořádně nepřehrává). Jejich herecké výkony jsou ozdobou a posledním kladem nového filmu.

Zápory ovšem převažují. Krásná francouzská herečka Clemence Thioly je tak příšerně nadabovaná, že z jejího hereckého projevu zmizely jakékoliv projevy citů a úděsu, které by divák očekával u belgické židovky, která se vyhne plynové komoře jen díky duchapřítomnosti Villieho, ale zároveň přijde o celou rodinu. Její vztah s Villiem je tak místo láskyplného, naprosto bezpohlavní. Nejinak je tomu u německého herce Erica Bowera, který hraje gestapáckého šéfa tábora Weisseckera. Hraný chlad, se kterým jako by z oka vypadl Amonovi z „Schindlerova seznamu“ tak dostává na frak. Kdyby režisér Milan Cieslar („Der Lebensborn – Pramen života“, „Duše jako kaviár“) ponechal hlavní role v původním znění, bezpochyby by udělal lépe a přidal by na autentičnosti, která díky příšernému nadabování zcela chybí. Navíc by zúročil kouzlo rozsáhlé mezinárodní spolupráce, které tak vyšumělo poněkud do ztracena.

Ve filmu je obecně hodně odkazů na dříve natočené filmy s podobnou tématikou. Nové je velice strohé a syrové zpracování, kdy každodenní táborová „rutina“ vede k naprosté apatii a otrlosti vězňů, což je obzvláště šokující pří „práci“ s těly, práci s věcmi po mrtvých nebo práci na ošetřovně. Všudypřítomné efekty rozlohy tábora a pracujících pecí jsou poněkud kontraproduktivní a působí jako vata, která má zapůsobit, ale dosahuje spíš opačného efektu.

Zatímco část filmu, věnovaná situaci v koncentračním táboře a osudům Villieho a Colette ještě dovede divácky zaujmout alespoň naturalismem a hereckými výkony, obal ze „současnosti“, tedy z roku 1973, z pohledu kterého je celý příběh vyprávěn Villiem, který píše knihu „Colette“, je zcela zbytečný, vyumělkovaný a stejně nedůvěryhodný jako příběh, který je na „současnost“ naroubován a má mu dodat onen marketingově avizovaný punc „strhujícího příběhu o lásce, která je silnější, než smrt“.   

Opravdu? Myslím si, že ne. Myslím si, že přes tu hrstku přeživších ve druhé světové válce prohrála většinu vězňů v souboji se smrtí svůj život a tento film prohrál díky faktu, že se snaží být něčím více, než ve skutečnosti je, svůj souboj o seriózní místo ve filmové historii. A nic na tom nemění ani předloha Arnošta Lustiga, ani poměrně sugestivní hudba Atli Orvarssona.

Moje hodnocení: 60%