Černá labuť nebo svině dlí v každém z nás

Nemám rád balet. Filmy pátrající příliš hluboce v lidské psychice taky ne. Přesto jsem seděl na filmu Černá labuť ("Black Swan") bezmála dvě hodiny jako přikovaný a přestože na závěrečných titulcích nebylo nic zajímavého, zůstal jsem sedět hluboko zaražený v sedadle i dlouho po konci filmu.

Předávání filmových Oscarů se blíží a tak česká kina servírují jeden nominovaný film za druhým. Jedním z nominovaných snímků v kategoriích nejlepší film, režisér, kamera,  střih a nejlepší výkon v hlavní ženské roli, je i film Černá labuť.

Podobně, jako u snímku 127 hodin, který je dalším z nominovaných, by bylo možné shrnout děj filmu jedinou větou. Mladá baletka Nina usiluje o možnost získat hlavní ženskou roli v Labutím jezeře a vnitřně bojuje s pochybnostmi, zda-li je schopna roli dokonale stvárnit.

Plytké viďte, kdyby ... kdyby se děj neopíral o příběh Andrés Heinze a jeho skvělý nápad, předložený ve filmu členům souboru uměleckým vedoucím baletu Thomasem Leroyem (Vincent Cassel), že tentokrát neodehrají Labutí jezero, které není v podstatě ničím jiným, než příběhem klasického milostného trojúhelníku, v tradiční podobě, kdy bílou a černou labuť hrají dvě různé baletky, ale v moderní úpravě, v níž hlavní dvojroli bude hrát jediná baletka.

Balet Labutí jezero s hudbou Petra Iljiče Čajkovského vychází z ruský národních motivů. Krásná princezna Odetta je zakletá zlým čarodějem Rudovousem do podoby bílé labutě. Přesto si ji princ zamiluje a slíbí jí lásku. Když ovšem přijde Rudovous na oslavu princových narozenin se svou dcerou Odílií, které přičaroval podobu Odetty, Odílie prince svede a pravá Odetta umírá.

Příběh nešťastné lásky je krásný a pohnutý, ale režiséru Darrenu Arronofskému se zalíbila Heinzova myšlenka, kdy nepůjde o dějové prostý příběh souboje dvou žen, ale jediná žena má v sobě najít jakékoliv schopnosti, aby prince svedla. V jeho filmu tak jde o to, zda-li účel světí prostředky, zda-li má smysl se změnit tak, aby člověk dosáhl svého a zda-li tím, že toho dosáhne, vlastně neztrácí sebe sama.

Mladá baletka Nina (Natalie Portman) je jako stvořená pro roli bílé labutě, protože je doma hýčkaná až přespříliš svou matkou (Barbara Hershey) a celý život zasvětila jen a pouze baletu a dokonalosti svého tanečního projevu. V roli svého protipólu, černé labutě, ovšem selhává. Nemá patřičné schopnosti, není náležitě "zkažená" a je nervózní, jelikož v čele souboru čerstvě nahradila baletku Beth Macintyre, v jejíž roli se vrátila na plátno Winona Ryder. Navíc jí na paty šlape nová členka souboru Lily (Mila Kunis), která je "černou labutí" od přírody.

Aby byla Nina schopná zvládnout obě role, je jí Thomasem naznačeno, že se má změnit, uvolnit, roztoužit, aby byla schopna prince svést. Role jí pohltí natolik, že se začne měnit a je tak jen otázkou času, zda-li roli nezvládne nebo ji role zničí.

Skvělou práci ve filmu odvedl kameraman Matthew Libatique, který prostředí baletu přiblížil tak "sexy" způsobem, že jsem měl chuť si jít po filmu koupit lístky na nejbližší představení. Andrew Weisblum byl za svůj střih rovněž nominován na Oscara. Clint Mansell vybavil film různými variacemi na téma původní Čajkovského hudby. Je to právě hudba, která ve filmu doplňuje skvělou práci střihače i kameramana, udržuje divákovu pozornost, dráždí a vzrušuje.

Herectví Natalie Portman zaslouží absolutorium, ačkoliv jsou polohy, ve kterých je nedůvěryhodná. Především v komunikaci se svou matkou, kdy jí oznamuje, že získala roli Odetty, není tak přesvědčivá, jak by se asi na čerstvou držitelku Zlatého Glóbu a budoucí držitelku Oscara slušelo, ale do role baletky se ponořila na sto procent. Je špatně živená, pohybově i výrazově přesvědčivá a v závěrečné scéně strhává na sebe právem veškerou pozornost.

Režisér Darren Aronofsky navázal na řadu svých předchozích filmů, které nikdy nemají u publika přízeň menší, než sedmdesátipěti diváků ze sta, včetně posledního filmu Wrestler, za který byl Mickey Rourke nominován na Oscara. Použil obrazové i horrorové prostředky, aby přiblížil vše, co se v době přeměny s Ninou děje. Její obavy, přeludy a vidění nejsou samoúčelné, stejně jako zařazená lesbická scéna. Po velmi dlouhé době jsem se v kině lekl a myslím, že se hodně dlouhou dobu nebudu dívat do zrcadla, protože nevím, které své "já" bych tam uviděl.

Protože to temné "já" máme v sobě všichni.