Básníci čekají na zázrak. A český film?

Série o „básnících“ je důkazem nemohoucnosti české „porevoluční“ kinematografie. Zatímco v osmdesátých letech se režisér Dušan Klein blýskl třemi skvělými díly, po revoluci následovala již pouze recyklace postav, příběhů a zmar.

Výjimkou není ani dosud poslední „díl“ série, nazvaný „Jak básníci čekají na zázrak“. Přiznám se, zázrak jsem od tohoto filmu nečekal, ale kromě nostalgie jsem nenašel jediný důvod, proč byl film natočen.

Osmdesátá léta vnesla do české kinematografie svěží vítr. Bolševik již tolik necenzuroval a mohlo tak vzniknout několik filmů, které reflektovaly život tehdejší mládeže. Na filmech Dušana Kleina vyrostla celá naše generace, která dospívala v osmdesátých letech. Prvotina „Jak svět přichází o básníky“ z roku 1982 byla zjevením. Dodnes tento film pokládám za nejlepší český film o pubertě a problémech středoškoláků. Díval se na dospívající se shovívavým poetickým nadhledem zabaleným do slušivé formy divadla ve filmu a animací. Objevil pro film dvojici nadějných herců Pavla Kříže (Štěpán Šafránek) a Davida Matáska (Kendy).

Po dvou letech se dočkal neméně povedeného pokračování, pojmenovaného „Jak básníci přicházejí o iluze“. Svět sice napoprvé o básníka Štěpána nepřišel, ale ten přišel na vysoké škole o iluze o tom, že se mu podaří další vztah. Když poté našel ve filmu „Jak básníkům chutná život“ svou vyvolenou Píšťalku, měla dle mého názoru celá série skončit. Film měl stále ještě slušnou úroveň a otevřeně ťal do problémů předrevoluční doby.

Porevoluční euforie přinesla v roce 1993 touhu vyjádřit se k porevolučnímu osudu „básníků“ a název „Konec básníků v Čechách“ sugeroval, že už snad ani další díl nevznikne. Dnes bychom asi, pod dojmem různých trilogií, řekli, že po třech dílech vznikl pilotní díl další série. Jednalo se o velmi nepovedený počin, který přinesl víc reklamy, než rozvinutí osudů hlavních hrdinů. Vždyť vše již bylo jasně řečeno dříve. Místo toho se vracel k osudům postav, dávno zapomenutých ve filmové prvotině, jako byl Emil Nádeníček. Pozdější film „Jak básníci neztrácejí naději“, který vznikl v roce 2003 s desetiletým odstupem a aktuální „zázrak“, který vznikl po něm dokonce s třináctiletým odstupem, se nesou na naprosto stejné, nepřesvědčivé vlně.

Míra nostalgie je ve filmu „Jak básníci čekají na zázrak“ jednoznačně největší. Větší polovinu filmu tvoří odkazy na předchozí díly, dávno slyšené hlášky a představení dříve viděných postav. Opět vidíme například lázeňského Bouchala (František Ringo Čech), prodejce aut Karase (Lukáš Vaculík) nebo Vendulku utěšitelku (Eva Jeničková). Aby byly odkazy na Kleinovu tvorbu ještě bizarnější, objeví se několik herců z „Ulice“ a naprosto nepochopitelné odkazy na „hlášky“ z tohoto nekonečného seriálu, např. „ať se dílo daří“. Film tímto postupem místy připomíná vlastní parodii. Reklama z filmu stříká na každém kroku jak z karlovarského zřídla a dvě nahotinky sice potěší oko mužského diváka, ale jejich přítomnost ve filmu je naprosto samoúčelná.

Další Štěpánův romantický příběh se z reklam rodí dvě hodiny dlouhým, císařským řezem, přičemž zápletka je víc, než banální. Nezadaná sousedka (Linda Rybová) s dcerou ve věku Štěpánova syna (Filip Antonio) se stane dalším a doufejme, že posledním, Štěpánovým „úlovkem“. Přičemž mu k němu tentokrát postačí jen její existence, s novou básničkou se ani neobtěžuje. Zamontování dětí do celého příběhu je umělé a zbytečně prodlužuje děj, byť se tváří jako hybatelé celé situace.

Nostalgie je mocná čarodějka a snad by se vše výše uvedené dalo pochopit ve snaze opět přiblížit osudy poměrně dávno zapomenutých hrdinů a zasmát se několika povedeným vtípkům. Ovšem vzhledem ke kvalitě předrevoluční trilogie a uplynulému více než čtvrtstoletí od jejího uvedení, je to zatraceně málo. Mladé generaci, která vnímá původní díly jako „filmy pro pamětníky“ to nic neřekne a srovnávat tento „zázrak“ se současnou světovou nebo evropskou kinematografií snad ani nemá smysl. Zbývá tak jen pachuť, zklamání z další promarněné šance na slušný český film a víra, že tento díl básníků, uzavírající druhou trilogii, bude definitivně poslední.

Moje hodnocení: 50% (na kterých má lví podíl Josef Somr v roli Štěpánova profesora).