Babovřesky? Za co pane Troško, za co!

Už jsem si skoro myslel, že jsem jako bloger položil největší oběť na oltář své činnosti, když jsem si za účelem recenze přečetl Rathovu knihu. To jsem ovšem ještě netušil, že uvidím „Babovřesky“.

Zdeněk Troška patří mezi sedm filmařských divů světa. Těžko bych teď vyjmenoval zbývajících šest, ale že tam patří zrovna tento pseudo-filmař, vím zcela jistě. Nikdo totiž nedokáže dlouhodobě točit naprostý filmový odpad a zároveň jej spojit se solidní diváckou návštěvností. Přitom tomu tak vůbec nemuselo být, jelikož nelze tvrdit, že by Zdeněk Troška nebyl nadaný filmař.

Na počátku své kariéry v roce 1983 natočil hned dvojici zajímavých filmů. Zatímco „Bota jménem Melichar“ patří dodnes mezi téměř kultovní české „dětské“ filmy a zcela tak vybočuje z celé jeho tvorby, „Slunce, seno a jahody“, představují bezpochyby zajímavou a vtipnou sondu do života na české vesnici, života za socialismu a našich, mnohdy prostoduchých duší. Ovšem pokud by zůstaly osamocené a sám Troška je nedevalvoval faktem, že se rozhodl už po celý zbytek života točit podobně „vtipné“ filmy.

Tedy s jedinou výjimkou. To, když v roce 1987 natočil filmovou pohádku „O princezně Jasněnce a létajícím ševci“, kterou pokládám, možná i díky jistým osobním vzpomínkám, za jednu z nejlepších novodobých pohádek. Totéž, bohužel, nelze říci o celé řadě dalších pohádek, které natočil dle stejné prvotní šablony s pekelně zlými pohádkovými postavami a „roztomilými čertíky“, za mnohé lze jmenovat série „Princezna ze mlejna“ nebo „Z pekla štěstí“.

Zvláštní kapitolu v jeho tvorbě pak tvoří trojka „Kameňáků“, kdy se rozhodl zfilmovat letité vtipy a anekdoty. Stupidní námět, který by se nehodil ani na televizní obrazovky v neděli večer, kdy si chce člověk dáchnout před začínajícím pracovním týdnem, měl v kinech kupodivu nečekaný divácký ohlas. Cosi to hovoří o nás samých a tak se nelze divit, že po rozpačitém přijetí „Doktora od jezera hrochů“, se Zdeněk Troška rozhodl „ještě jednou“ vstoupit do téže řeky a vznikly „Babovřesky“.

Tentokrát nečekejte zběsilou záplavu známých vtipů. Zdeněk Troška vaří i jako scénárista, z vody, na základě několika základních a velmi jednoduchých dějových linií. Samozřejmě se zbytečné fóry dostaví, stejně jako sto let staré parafráze hlášek typu „Babovřesky, hříšná ves“. Většinu filmu však tvoří odkazy k sérii „Slunce, seno, …“, které mají být „Babovřesky“ čtvrtým „dílem“ série.

Opět se tak setkáme s velebníčkem, tentokráte v těle mladého novice Lukáše Langmajera a drbajícími, pomlouvajícími a jed rozsévajícími bábami v čele s Janou Synkovou, která si „nehynoucí popularitu“ získala v „podobně vtipné“ sérii „Byl jednou jeden polda“. Báby cupitají po návsi, stejně jako další filmové postavy a většinou hloupě a zcela zbytečně žvaní, což zabere valnou většinu filmu. Ve zbývající části se jedná o dědictví po nejstarší obyvatelce obce, která zemře se slovy „ty vole, je po mně“ a milostný románek mladého dědice (Jan Dolanský) a farářovy sestry (Lucie Vondráčková).

Herecké výkony jsou tragické. Jiří Kikinčuk zvládá roli starosty obce s mnohem menší grácií a vtipem, než kdysi „Kléma“ Zounar starší a Veronika Žilková se, bohužel, značně vzdálila komediálnímu talentu a nadhledu, kterým se prezentovala kdysi v „Tele Tele“. V hlavní herecké dvojici je uvěřitelný a talentem pohlazený sympaťák Jan Dolanský. Lucie Vondráčková by se, dle mého názoru, měla držet pouze a jen zpěvu, protože střídání milých a překvapených výrazů, doplněných úsměvy a stále ještě obstojnou postavou, je přeci jen poněkud málo na hlavní hereckou úlohu. Účelovou roli Lucie Bílé snad ani nemá smysl vážně zmiňovat.

Karel Wágner hudbou rovněž navázal na sérii „Slunce, seno … „ a tak je, až na mnohem nižší „level“ nového filmu, návaznost na známou sérii po celou dobu „hmatatelná„.

Divil jsem se obrovské návštěvě, jelikož kino bylo plné, což jsem už dlouhou dobu nezažil ani u zvučných zámořských blockbasterů. Marně hádám, odkud se rekrutují obdivovatelé Troškových filmů? Sám mám moc rád grotesky, zbožňuji francouzské situační klasiky Luise De Funése nebo Pierra Richarda a vůbec nepohrdnu ani filmy s Terencem Hillem a Budem Spencerem v hlavní roli. Přesto jsem se u filmu „Babovřesky“ nebavil ani vteřinu a kdybych měl sečíst metráž, kdy jsem se pousmál nebo se zájmem díval, nepřekročila by pět minut z více, než dvouhodinového „díla“.

To je skutečně tolik diváků, kteří se s chutí zasmějí vlastní značně přehnané blbosti, tělesným i psychickým postižením a košilatému humoru na úrovní páté třídy základní školy, kdy se za vtipné pokládá nakopnutí někoho do rozkroku, držení ženských ňader nebo kanadské fórky? Pevně věřím, že nikoliv a že Zdeněk Troška konečně pochopí, že chce-li s filmem uspět, bude se muset vrátit ke kořenům své tvorby v čase přibližně třicet let nazpátek.

Moje hodnocení: 5% (za odvahu vůbec tak trapný film natočit)