O „bafuňáři“ Kejvalovi a olympijských medailích za všechny prachy

Šéf Českého olympijského výboru Jiří Kejval se svojí snahou vzbudit diskuzi o inovaci státní hymny narazil do zdi totálního nepochopení. Má se prý starat, aby peníze šly do výroby olympijských medailistů.

Drtivá většina komentářů je o tom, že Kejval je zpovykaný bafuňář, že peníze investované do nové verze hymny (část z nich platil Kejval ze svého privátního účtu) budou chybět ve sportu. To je naprosto hloupý iluzorní pohled na věc, protože hledat přímou úměrnost mezi množstvím peněz investovaných do sportu a počtem olympijských medailí je blbost. Stejná blbost jako si myslet, že olympijská medaile zvýší prestiž Česka ve světě.

S Jiřím Kejvalem jsem se potkal osobně před mnoha lety, tuším, že to bylo v roce 2000, kdy jsem vedl tiskovou konferenci, na níž Plzeňský Prazdroj oznámil partnerství s Českým svazem veslování. Už tehdy mě zaujal: nebyl to vůbec klasický bafuňář, ale zjevně inteligentní chlapík, který skvěle formuloval myšlenky, bývalý reprezentant, velice úspěšný podnikatel (bez dotací nebo daňových prázdnin). Klasický duševní elegán, kteří tolik chybí v politice.

Od té doby jsem ho neviděl, jen jsem sledoval jeho činy: když do sekretariátu Mezinárodního olympijského výboru dorazil z Česka zbabělý udavačský anonym, jako čestný muž se vzdal kandidatury na člena MOV až do vyjasnění kauzy, která se ho osobně vůbec netýkala. Za jeho vedení prestiž Českého olympijského výboru stále roste. A jeho vyjádření před olympiádou v Koreji, že není důležité, kolik medailí získáme, ale jak budeme v duchu fair play reprezentovat Česko, by se mělo tesat do kamene. Vždy mě v minulosti fascinovaly plány, kolik medailí mají sportovci z olympiády přivézt. Jakoby šlo o plánování výroby válcovny plechů.

Peníze rovnají se sportovní úspěchy, medaile, to je mantra většiny politiků, kteří se snaží přilepit na sportovce (hlavně pak na sportovní penězovody) a vůbec sportu nerozumí. Více peněz, více medailí. To je absolutní hloupost. Když bychom dali absolutně stejné peníze Ester Ledecké a čtyřem dalším sjezdařkám, budeme mít pět olympijských medailistek v alpském lyžování? Určitě ne, protože peníze jsou důležité, ale nikoliv rozhodující. Nejdůležitější je osobnost, hlava, motivace, absolutní zarputilost, talent, zdraví, štěstí. A jsou zde také soupeři.

Jakou hodnotu má olympijská medaile pro prestiž České republiky ve světě? Rekordmanku v počtu získaných olympijských medailí Martinu Sáblíkovou osobně znám jako úžasnou sympatickou a empatickou mladou ženu, kterou zdobí až fanatické nasazení a pevná vůle. Je nutné před ní smeknout, ale: je šampionkou v podstatě malém a nudném sportu, který je hodně oblíbený v Nizozemsku, částečně v Německu, Kanadě, Rusku. V Česku je populární díky profesionální mediální podpoře, zajišťované agenturou Sport Invest; když má Martina kašlík nebo ji bolí záda, všichni to víme. Globálně ji ale nikdo nezná, na rozdíl například od Tomáše Berdycha, který nikdy nic tak velkého jako Sáblíková nevyhrál. Ale Berdych hraje tenis, který je globálně masovým sportem. Zná ho celý svět. Je to nespravedlivé, ale je to realita.

Peníze jsou ve sportu nejdůležitější na té nejnižší úrovni, je třeba mít podmínky pro sportovní vyžití dětí a mládeže. Dnes ty podmínky už máme, téměř každá škola disponuje moderním multisportovním areálem s umělým povrchem, který bývá otevřen i veřejnosti, tělocvičnou. Hrál jsem fotbal za klub, kde jsme měli jedno škvárové hřiště; dnes jsou tam čtyři hrací plochy, dvě s přírodní a dvě s umělou trávou, dvě hřiště mají i umělé osvětlení. Podmínky pro sportování dětí a mládeže v Česku jsou výborné, ale ta hřiště nejsou plně využitá, i když například Centra sportu při základních školách nabízejí možnosti výběru atraktivních sportů za velice příznivé poplatky. To není o penězích, opět jsme u motivace.

Sport je specifický v tom, že nikdy nelze stoprocentně předpovědět, kdo vyhraje. A v tom je jeho krása. Různí sportovní experti tvrdí, že nejdůležitější je obrovská základna, z níž se vyberou talenti, a těm se dá finanční podpora. Ale pokud by tomu tak bylo, pak by ve fotbale trpasličí Island nikdy nemohl porazit Anglii, která má mnohem víc registrovaných fotbalistů než ostrovní země obyvatel.

Kdo se pohybuje ve světě, na jiných kontinentech než je Evropa, to dobře zná: když řeknete, že jste z Česka, všichni si naši zemi asociují s Čechem, Rosickým, Šmicrem, Barošem, Jankulovskim, Nedvědem, fotbalisty poslední slavné éry českého fotbalu. To je realita. Ve světě znají i tenisová jména Kvitová, Plíšková, Berdych, předtím znali Lendla, Navrátilovou, Mandlíkovou, Kodeše, Šmída. Globálně jsou známí i cyklisté Kreuziger, Štybar, Kulhavý, atletka Špotáková. V Asii, jižní Americe, Africe, Austrálii jména jako Sáblíková, Koukalová, Synek, Jágr nikdo nezná. Nikdo samozřejmě nezná ani jména nedůvěryhodných českých politiků, kteří houfně kritizují Jiřího Kejvala a volají po penězích na výrobu medailistů. Posledním českým politikem, známým ve světě, byl Václav Havel, v USA mu říkali hezky „Vaklav“.

Ta nová verze hymny se mi také moc nelíbí, ale važme si předsedy ČOV Jiřího Kejvala, že je aktivní a snaží se probouzet i národní hrdost, kterou politici systematicky zabíjejí, na rozdíl od sportovců. Medaile jsou fajn, ale nejsou nejdůležitější na světě. Myslet si, že svět bude vnímat Česko jako ikonickou zemi jen díky olympijským a jiným medailím je nesmysl. To by si měli uvědomit především politici.