Žijeme v době zázraků

Ve svých článcích jsem se již pustil do vyvracení astrologie, jasnovidectví, homeopatie, šamanismu, posmrtného života, křestanství a pověr a pseudověd obecně. Sklidil jsem za to četnou kritiku. Nejčastěji je mi vytýkáno, že si dělám nové náboženství z vědy a že jsem celkově negativní člověk. Co je mi vůbec do toho, čemu kdo věří? Pokud prý člověk vyřadí ze svého života různé duchovní nauky, jeho poznání je omezené. Ateista "není tak úplně člověk", jak řekl nedávno anglický kardinál Murphy-O'Connor.

Jak to vidím já

Na naši planetě existuje život přibližně 4 miliardy let. 99,99% této doby zde člověk nebyl. Po většinu historie zemi obývaly pouze jednobnuněčné organismy. Složitější organismy se začaly objevovat teprve před několika stovkami milionů let.

Homo sapiens obývá tuto planetu teprve cca 200 000 let, tedy v poměru k stáří země nepatrnou dobu. Dějiny raného lidstva nejsou příliš zajímavé, vývoj šel kupředu velmi pomalu, dávní lidé sice uměli vyrábět nástroje, ty však byly relativně jednoduché a po tisíce let zůstavaly neměnné. Z geologického hlediska se vlastnosti lidí jako abstraktní myšlení či umění, objevily teprve před okamžikem (několik desítek tisíc let.) Člověk se jako první a jediný živočišný druh začal zajímat o vesmír, o svoje místo v něm, odkud přichází a kam směřuje.
V podstatě všechny národy na světě si vytvořily svoje mýty a legendy, které měly na tyto otázky zodpovědět. Člověk však stále byl jen pasivně vystaven přírodním dějům, které mu moc nedávaly smysl a nad kterými neměl vůbec žádnou moc. Sucha trvaly, i když člověk plnil náboženské rituály. Epidemie nemocí propukaly, i když se člověk modlil k bohu.

Myslím si, že tehdejší doba symbolizuje jakési dětské krůčky člověka, kterého příroda vybavila rozumem, ale nevěděl, co si s ním počít. Náboženství a pověry všeho druhu byly jakýsi prvotní naivní pokus si odpovědět na otázky, které ho začly tížit. Domnívám se však, že tato doba dětských krůčků už pomalu končí a je na čase se posunout ve svém intelektuálním vývoji o kus dál. Vlastně takový zlom již nastal před několika sty léty. Tím zlomem byla věda. Místo dogmat, pověr a iracionality se dostal do popředí způsob bádaní založený na kritickém myšlení, skepticismu, důkazech a argumentech. Tento způsob přinesl ohromné ovoce takřka všude, kde se aplikoval. Naše znalosti o fungování přírody i o jejim vzniku se dramaticky rozrostly, Darwinova teorie nám dala ohromně elegantní vysvětlení života na naši planetě, které ačkoliv je v jádru velmi jednoduché, tak je schopné vysvětlit vznik všech forem života včetně člověka z jediného jednobuněčného předka. Jako první generace lidí začínáme přicházet i na to, jak vznikl samotný vesmír a na rozdíl od našich pověrčivých předků již díky vědě nemusíme hádat ani vymýšlet mýty, nýbrž můžeme vědět. Sonda WMAP díky měření reliktního záření dokazala pořídit obrázek, jak vypadal náš vesmír zhruba 300 tisíc let po velkém třesku, tedy v době, kdy ještě ani neexistovala naše sluneční soustava, natož život v ní. Věda nám ukázala, že atomy našich těl i atomy ze kterých se skládá naše planeta, vznikly v nitrech hvězd, ze kterých byly vyvrženy při mohutné explozi, aby z nich pak mohla vzniknout země i my. Není to mnohem víc úžasné než příběh stvoření vesmíru, jak nám jej podávají náboženské legendy? Věda nám ukázala, že vesmír není plný duchů či magických bytostí, ale pouze slepých fyzikálních sil. To mu však neubírá nic na kráse. Pohled na noční oblohu plnou hvězd není o nic méně úžasný, když vím, že vesmír vznikl velkým třeskem a jeho vznik nespustil žádný Bůh, ale nejspíš nějaká náhodná kvantová fluktuace. Spoléhat při vysvětlování čehokoli na působení bohů či nějakých duchovních bytostí se neosvědčilo. Vždy se nakonec našlo přirozené vysvětlení.

Věda se v praktických aplikacích neuvěřitelně projevila i na našich životech. Používání elektřiny, mobilních telefonů, internetu, letadel či lékařské péče dnes již bereme za samozřejmost a málokdo se pozastavuje nad tím, že toto vše máme díky vědě. Nemoci, které kdysi kosily lidi po milionech, jsou dnes léčitelné, ne díky modlitbám, ale díky lékům. A to je to, co myslím názvem článku "žijeme v době zázraků." Nikoliv zázraků nějakých nadpřirozených, ale zázraků, které lidstvo dokázalo samo vlastním přičiněním. Srovnejme to například s údajnými zázraky v Lourdech ve Francii. Jedná se o poutní místo, kde se před 150 léty prý zjevila panna Marie. Od té doby jsou Lurdy vyhlášené poutní místo, kde prý dochází k zázračným uzdravením. Katolická církev však oficiálně uznala pouze okolo 70 zázračných uzdravení za celých 150 let. Místo přitom za tu dobu navštívilo okolo 200 milionů lidí! I když připustíme, že ne všichni poutníci jezdí do Lurd za účelem uzdravení, stále se jedná o žalosťně nízké procento "zázraků". Navíc je třeba říct, že za zázrak se považuje vyléčení, které současná věda neumí vysvětlit. To však neznamená, že se jedná o zásah shůry, věda jednou může s vysvětlením přijít. Dokazuje to i fakt, že s pokroky v medicíně uznaných zázraků úbyvá, za posledních deset let byly uznány pouze 2 případy. Oproti tomu, kolik lidí je dnes vyléčeno denně v průměrné nemocnici? Jenom "obyčejné" očkování dětí dokáže ročně zabránit smrti milionů z nich na spalničky, černý kašel, či tetanus.

To je všechno hezké, si možná říkáte, věda nám sice prodloužila a zkvalitnila životy, ale neřekne nám, jak máme žít a jak být štastní. Co víc, současná materialistická společnost je sice technicky vyspělejší, ale nachází se v morálním úpadku. Pokud člověk není křestan (muslim, budhista, hinduista, doplňte dle vaších preferencí), pak jeho život nemá žádný hlubší smysl, člověk se narodí, pak zase umře, jaký je smysl toho všeho? Proč ateisté rovnou raději nespáchají sebevraždu? Takové námitky slýchávám celkem často. Ponechám své ateistické čtenáře, aby se zamysleli a popřípadě napsali do komentářů, jestli jsou jejich životy bez víry nesmyslné. Já si to nemyslím. Je život smysluplnější, když ho věřící považuje pouze za čekárnu na nějaký nový a lepší život po smrti, o kterém ani neví, že příjde? V moci lidstva je vybudovat si ráj tady na zemi a ne doufat v imaginární ráj na nebesích. Věda má možnost v budoucnu vyléčit všechny nemoci, prodloužit život člověka na stovky let, možná i více. Dozvíme se díky ní, jestli jsme ve vesmíru sami a jednou budeme možná moci i cestovat k jiným planetám a hvězdám. Budoucnost nám skýtá takřka neomezené možnosti. Nikde ale není napsané, že se vývoj musí ubírat právě tímto směrem. Všeobecně rozšířená iracionalita, pověrčivost a náboženský fanatismus můžou tento vývoj nasměrovat úplně někam jinam, budiž nám várovným příkladem některé země blízkého východu. Této hrozby si jsou dobře vědomi autoři jako Richard Dawkins, Sam Harris či Christopher Hitchens, kteří veřejně bojují (pokud tedy lze za "boj" označit psaní knih či pořádání přednášek) proti pověrám, náboženstvím a iracionalitě. Svým malým dílem se snažím přispět i já svými články.

A jak je to s morálkou? Je člověk morálnější, než byl před sty léty? Zdá se, že jestliže se společnost přestane v otázkách morálky řídit náboženskými dogmaty, řídí se jakýmsi společenským konsenzem na bázi zdravého rozumu. Jistě, v dnešní době jsou na každédm kroku pornografické časopisy a internetové stránky, potraty jsou v mnoha zemích legální a v otázce sexu je společnost mnohem volnější. To dříve nebylo. (Ale je to dobře nebo špatně?) Co však dříve bylo, tak to jsou například hony na čarodějnice, ukamenování a otroctví. Co by mělo být varovným znamením je, že hony na čarodějnice a ukamenovávání je běžné v některých nábožensky založených zemích i dnes (!) V tomto smyslu jsem tedy přesvědčený, že moderní společnost je na tom i po morální stránce mnohem lépe.

Dělám si z vědy náboženství? V žádném případě. Ani to nelze. Věda není nějaká sada dogmat, kterým se musí bezvýhradě věřit. Právě naopak. Tajemství úspěchu vědy je v tom, že je postavena na neustálém zpochybňování a kritickém zkoumání. Jak řekl o vědě fyzik Richard Feynman: "První zásada zní, že nesmíte klamat sami sebe - a sebe člověk oklame nejsnáze. " Fakta, důkazy a experimenty jsou postaveny nad intuici a emoce. Ne proto, že by snad vědci měli něco proti emocím. Ale prostě proto, že takovýto způsob bádání funguje a přináší mnohem lepší výsledky, než jakýkoli jiný postup. A to nejenom v laboratoři, ale i v běžném životě. Člověk se na každém kroku setkává se spoustou informací, často i protichůdných. Ale jak rozlišíte kvalitní informaci od nesmyslu? Podle jakých kritérií? A když vám někdo ukáže, že se mýlíte, jste ochotni to připustit? Anebo raději budete trvat za každou cenu na svém, ze strachu že byste se přiznáním své chyby zesměšnili?