Trainee v Bruselu: S láskou z Bruselu (24. díl)

Brusel je zvláštním místem na planetě Zemi. I když se většině lidí tohle město ani za mák nelíbí, mají ho nesmírně rádi. Přinejmenším ti, kteří v něm prožili krásný kus svého života.

www.ilovegenerator.com

K této skupině se můžu směle zařadit i já. V Bruselu jsem sice prožil jen pět měsíců, a to většinu času v „evropské bublině“, která je samostatným světem uprostřed hlavního města království belgického. I tak mi ale Brusel stačil nečekaně přirůst k srdci.

Rozhodně to nebyla láska na první pohled. Komu by se taky líbilo bydlet v šedivém, špinavém, deštivém, úřednicky nudném, předraženém a francouzsky mluvícím městě, jak jsem si Brusel na začátku roku představoval ve svých nejoptimičtějších představách?

Když jsem ale včera město viděl z okýnka letu OK0631 na trase Brusel-Praha, nezůstalo jedno oko suché. Krásný park Cinquantenaire, kde jsem naběhal desítky kilometrů, snědl kilogramy sendvičů během obědových pauz a víkendových pikniků a taky poznal spoustu zajímavých lidí z celého světa.

Opodál stojící Berlaymont, sídlo Evropské komise. Kolikrát já jsem se v útrobách hvězdicové budovy ztratil a naučil tak tamní zdi všechna sprostá slova v češtině. Panu MZ sice během jeho prezidentské návštěvy v Berlaymontu tamní steak vůbec nechutnal a přirovnal ho ke žvýkačce, já jsem si na něm ale rozhodně v závěru stáže pochutnal.

Evropský parlament pak házel stín na Lucemburské náměstí, kde jsem s oblibou trávil svá čtvrteční pozdní odpoledne a ranní večery, vedouc debatu s ostatními stážisty o našem bruselském životě i evropské budoucnosti. A taky Grand Place, který již brzy pokryje koberec z květin. Královský palác, který je nyní otevřen široké veřejnosti. Park Ambiorix, na nějž jsem se 5 měsíců díval z okna svého balkónu. A taky desítky dalších míst spojených s mnoha kouzelnými okamžiky.

Tohle město prostě nelze nesnášet, a to i přes všechny chyby a nedostatky, které má. A že jich je opravdu hodně. Přesto jsme si na sebe s Bruselem za 5 měsíců pěkně zvykli a náš vztah fungoval v dokonalé symbióze, ač ho občas narušilo špatné počasí. Ovšem není duhy bez deště, že?

Na rozloučenou k moři

Poslední týden svého bruselského pobytu jsem vyrazil i za jeho hranice. Ač mě srdce táhlo do Gentu, nakonec jsem své belgické lásce zamával pouze z vagonu vlaku na cestě k moři do Oostende. Teplé slunné dny se totiž v Belgii musí využít bez jakéhokoliv zaváhání, a moře je více než příjemnou destinací.

Útočiště nám s Irem Jamesem poskytlo malebné městečko De Haan, které jsme si oblíbili již při minulé exkurzi belgického pobřeží. V záplavě slunečníků, lehátek, seniorů a rodin s dětmi sice dva (bývalí) stážisté vypadali trochu podezřele. Pizzu k obědu na pláži jen pár metrů od moře nám však záviděl úplně každý. Minimálně tedy rackové, kteří nad námi kroužili jako supové nad několik hodin čerstvou mršinou.

Na velké koupání to tentokráte kvůli velkým vlnám nebylo, ale i tak jsem si ještě naposledy skočil do místního moře. Když holt člověk pochází ze země, kde to má k moři setsakra daleko, nemůže si pomoct a odolat slané vodě. Teplota navíc nebyla vůbec špatná, a tak jsem si před návratem zpátky na pískem zahalený ručník dál pár temp.

V polospánku na ručníku jsem si pak rovněž vyslechl ostřejší výměnu názorů německé rodiny, jejíž dovolená by se v ten okamžik rozhodně nedala nazvat jako pohodová. Člověk ani nemusí rozumět tomuto jazyku, aby věděl, o co v této hádce mezi dcerou a hlavou rodiny vlastně šlo. Nakonec ale horké německé hlavy vystydly a z povzdálí bylo během chvilky slyšet zase pouze jenom moře. Někdy prostě člověk ke spokojenosti nepotřebuje zas až tak moc.

Muziko, hraj

Vybraná bruselská muzea mají každou první středu a neděli v měsíci otevřena své dveře, aniž by za vstup žádala jakýkoliv příspěvek z peněženek svých návštěvníků. I proto jsem se během deštivé středy rozhodl navštívit muzeum hudebních nástrojů, na které jsem si dělal zálusk již od března.

O muzeu jsem slyšel mnoho kladných referencí, a tak jsem se do jeho útrob vydal s velkými očekávání. U vstupu jsem si ještě vyzvedl sluchátka se zařízením přehrávající tóny vybraných instrumentů a vydal se vstříc hudebnímu odpoledni. A musím říct, že to byl dobře strávený čas.

Nepatřím sice mezi muzejní typy, které musí navštívit jakékoliv muzeum v okruhu nejbližších 200 km. Muzeum hudebních nástrojů mě ale bavilo. Instrumenty z celého světa od Evropy, přes Afriku a Asii až (zase) po Evropu se postaraly o dokonalý program na dvě hodiny. Většinu nástrojů sice neumím pojmenovat a slyšel jsem o nich úplně poprvé v životě. Jejich zvuky ale vydávaly melodie líbivé a zvučně krásné.

Dechové, strunové, klávesové i jiné nástroje jsou navíc uměleckým dílem, takže si na své kromě uší přijdou i oči. Své zástupce mají v muzeu také chodské dudy nebo slovenská fujara, tudíž se pocitem hrdosti můžu opojit i našinec.

Pokud mu tedy ovšem nedojdou baterky v jeho elektronickém zařízení a musí tak pro nové zpátky ke vstupu. Hudební mezeru ale mezitím vyplnila živá cimbálová muzika, takže nebyl důvod žehrat na nepřízeň osudu. Muzeum tedy můžu jednoznačně doporučit, a to i lidem, kteří mají hudební hluch.

Když se sejdou dva aktivní blbci

Při odchodu z Komise jsem si s sebou odnesl i svoji vstupní průkazku (tzv. badge), kterou jsem si chtěl nechat na památku na staré dobré časy v této prestižní instituci. Součástí průkazky je i magnetická karta, která stážistovi otvírá většinu dveří v budovách pod hlavičkou Evropské komise.

Tu už jsem ovšem nepotřeboval, a jelikož jsem v bruselských kuloárech zaslechl zvěsti o tom, že „pan Barroso“ tyto kartičky od stážistů sbírá zpátky, vydal jsem se ji vrátit. Pán z ostrahy byl ale natolik pro-aktivní, že si kromě magnetické kartičky vzal i kartičku s mojí fotkou, jménem a zaměstnaneckým číslem.

V tu chvíli jsem se cítil, jako když dítěti někdo sebere jeho nejmilejší hračku. „A opravdu si tu kartičku nemůžu nechat na památku?,“ zeptal jsem se s psíma očima komisního sekuriťáka. Ten ovšem vynechal všechny hodiny anglické konverzace a jeho nevrlý výraz neznamenal kladnou odpověď na moji předchozí otázku.

Nepomohla ani konverzace ve francouzštině v podání mé bývalé kolegyně z Generálního ředitelství pro komunikaci, která se snažila, seč mohla. Dokonce donutila sekuriťáka zavolat i svému nadřízenému. Odpověď ale vždy zněla: „Non“.

Dva aktivní blbci tedy společně dokonali mistrovské dílo. Pan sekuriťák má kartičku o hodnotě pár eurocentů, se kterou neví, co má dělat a patrně ji jenom hodí někam do koše. Bývalý stážista právě přišel o kartičku, která má pro něj nevyčíslitelnou hodnotu, a na krku se mu houpe jenom prázdné plastové pouzdro, které mu sekuriťák vrátil na rozloučenou.

Slovy klasika: Kdyby sem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil. Tuhle badgeovou válkou jsem prohrál na celé čáře.

Sbohem a šáteček

Pozitivní momenty z celého mého pobytu ovšem převažují nad negativy. Brusel je specifickým místem, které by měl bezesporu navštívit každý Evropan. Stáž v Evropské komisi mi poskytla jedinečnou příležitost nahlédnout pod pokličku velké evropské politiky a taky poznat spoustu skvělých lidí ze všech koutů Evropy.

Profesních i osobních zkušeností jsem nasbíral tolik, že mi asi bude nějaký čas trvat, abych to všechno vlastně nějak vstřebal a (d)ocenil. Nejradši bych si tuto stáž vyzkoušel ještě jednou, ale řada je teď bohužel/bohudík na jiných. A jsem si jist, že se jim to bude líbit alespoň z poloviny tolik, jako se to líbilo mě.

Takže ještě jednou díky, Brusele, za tuto zkušenost a společné pětiměsíční soužití. Bylo mi z tebou fajn, a i když je život s tebou někdy komplikovaný, je zároveň hrozně krásný. Doufám, že se spolu zase někdy brzo potkáme a třeba spolu strávíme trochu více času. Pět měsíců je setsakra málo.

Tohle zvláštní město na planetě Zemi se mi prostě dostalo pod kůži. Sice tu prší častěji, než by si byl středoevropan býval přál. Ale někdy zkrátka prší krásně. Sbohem, Brusele. Neplakej moc často a intenzivně, já se (brzy) vrátím!