Trainee v Bruselu: Bludný Holanďan (20. díl)

Výlet do Holandska byl v plánu již od začátku mé stáže v Bruselu. Nakonec na něj ale zbyl čas až na konci června. Měsíce, který utekl prapodivně rychle.

AmsterdamJiří Poláček

Podobnou rychlostí ovšem utekla i úvodní cesta vlakem mezi Bruselem a Rotterdamem. Vzhledem k tomu, že vlak na své pouti nemusí překonávat žádné horské úseky, trvá tento úsek pouze zhruba 90 minut. O víkendu je proto vlak obvykle plný k prasknutí, o což jsme nebyli ochuzeni ani my.

Úvodní část trati jsem tak spolu s irským stážistou Jamesem proseděl na sklápěcích sedačkách vedle toalety, kterou dle všudypřítomného odéru použila velká část cestujících. Po půlhodině cesty se na nás ovšem usmálo štěstí a v Antverpách jsme se konečně posadili do pohodlnějších sedaček druhé třídy.

K naší velké radosti navíc vlak opustili rovněž belgičtí skautíci, kteří se postarali o snížení počtu spících osob na menší než malé množství. V Antverpách si ovšem sbalili svých pár švestiček (víc se jim totiž do jejich minibatůžků ani vejít nemohlo) a šli k životu v sobotním ránu probudit i obyvatele diamantového města. Zbytek cesty uběhl bez velkých komplikací a společnost nám místo skautu dělaly už jen obří větrné elektrárny, kterých je v Nizozemsku rozmístěno několik tisícovek.

185 metrů nad zemí

Pohledem na krásy holandského venkova jsme se během chvilky ocitly na moderním rotterdamském nádraží, které bylo naší první cílovou destinací. Zvěsti o tom, že se jedná o město moderní architektury, se tak potvrdily hned na první pohled. Myslím, že místní architektonické firmy, kterých je mimochodem v Rotterdamu nejvíce v celém Holandsku, nemají o práci nouzi.

Stavbařskému průmyslu se v druhém největším městě holandského království daří vlastně již od nepaměti. Rotterdam se dočkal osídlení v roce 900, kdy se na březích bahnité řeky Rotty usadili první obyvatelé. Ty nevyhnaly ani velké povodně ve 12. století, které vedly ke stavbě ochranných hrází a příkopů.

Ve 14. století pak místní dokončili důmyslný systém kanálů, čímž se Rotterdam stal důležitou dopravní křižovatkou mezi Holandskem, Británií a Německem. Místní přístav se v následujících dekádách mnohonásobně zvětšil, až se v roce 1962 stal největším světovým přístavem. O tento titul sice Rotterdam v roce 2004 připravila čínská Šanghaj. I tak ale Rotterdam stále zůstává největším evropským přístavem, do něhož míří zboží z celého světa.

Velký stavební boom prožil Rotterdam i po druhé světové válce, během níž bylo centrum města srovnáno se zemí. V šedesátých a sedmdesátých tak architekti vystavěli zbrusu nový Rotterdam, a myslím, že odvedli vskutku dobrou práci. Během tohoto období v Rotterdamu vyrostla i místní dominanta, stopětaosmdesát metrů vysoká věž Euromast.

I když třeba nepatříte mezi velké milovníky výšek, návštěvu této turistické atrakce rozhodně doporučuji. Nejprve se výtahem podíváte do "prvního" patra ve výšce 100 metrů, který kromě přenádherného výhledu do dalekého a ještě vzdálenějšího okolí nabízí i hotelové pokoje. Pokud tak nemáte hluboko do kapsy a hledáte originální turistickou destinaci, Euromast vám po ránu nabídne nezapomenutelné probuzení.

Zbývajících pětaosmdesát metrů pak návštěvníci absolvují v jakémsi prstenu, který vás za poslechu titulní písně z filmu Superman vyveze až na samý vrchol. Skoro jako když Arabela otočí svým kouzelným prstenem a vykouzlí vám před očima pohled, na něž jen tak nezapomenete. Kdyby v Belgii zrovna nepršelo, bylo by snad vidět i bruselské Atomium.

I bez něj toho ale člověk vidí dost. Celé město, slavný fotbalový stadion De Kuip, na němž hraje místní Feyenoord, přístav a lodě plné kontejnerů mířící do něj, poletující ptactvo pod sebou nebo třeba zaoceánské parníky. Odvážlivci si navíc mohou vychutnat zajímavý pohled i na cestě dolů, která je možná i za pomocí lana po vnější straně Euromastu. Já jsem ale zůstal věrný výtahu, a za poslechu hitovky Fly Away od Lennyho Kravitze jsem se vrátit na pevninu povrchu zemského.

Přístav plný kostiček lega

Nedaleko Euromastu se nachází i druhá největší dominanta Rotterdamu - most Erasmus. 89 metrů dlouhý most přes řeku Nová Máza byl dokončen v roce 1996 a díky svému specifickému tvaru a bílé barvě se mu někdy přezdívá Labuť.

Za osmnáct let svého života si most zahrál v několika filmech, hostil velkolepý koncert holandského DJ Tiësta, nechal po svém povrchu projet peloton závodníků Tour de France a několikrát posloužil i jako tunel pro letadla během leteckého závodu Red Bull Air Race. Celkem slušný životopis, jen co je pravda.

Hned vedle "Erasma" je možné naskočit na loď, která vás vezme na projížďku městem. Nejzajímavější částí hodinové plavby je samotný přístav, o němž už šla řeč. Plocha o rozloze 105 kilometrů čtverečních činí z Rotterdamu největší evropský přístav, kterým každoročně projde zhruba 450 milionů tun zboží. Jen pro představu, tato tonáž odpovídá váze zhruba sedmdesáti milionů slonů afrických.

Pokud tedy člověk konzumuje produkty z Afriky, Asie či Ameriky, které jsou do Evropy přepravovány přes loď, dost možná vstupují na starý kontinent právě tady. Od potravin, přes elektroniku a oblečení, až po nejrůznější chemikálie. V místním přístavu je možné sehnat opravdu cokoliv.

Pohled na celý tento loďařský průmysl je vskutku impresivní. I když jsem se o celém jeho fungování učil během několika kurzů na univerzitě, realita je trošku někde jinde. Různě barevné kontejnery vypadají zdálky jako kostičky lega, které někdo rozmístil po celém přístavu.

Obrovské jeřáby je pak za pomocí magnetů přemísťují z lodi na loď, z jednoho břehu na druhý nebo jenom do některého z velkých skladů, aby se následně vydaly na cestu ke svému majiteli. Přístavem pak brázdí spousta gigantických lodí, na jejichž palubu by se vešlo snad i celé fotbalové hřiště. Místo fotbalistů ale na lodi pobíhají námořníci, kteří se snaží, aby všechno zboží v pořádku dorazilo až na místo určení.

V přístavu bych se rozhodně nechtěl ztratit, jelikož nalézt správný směr v záplavě všech těch různobarevných kontejnerů musí být hodně náročný úkol. Naštěstí nás ale naše výletní loď vrátila až na místo původního určení, takže jsme se mohli vrátit k objevování nepoznaných rotterdamských míst.

Haag na háku

O den později jsme Rotterdamu zamávali na rozloučenou a vydali se severozápadním směrem seznámit s třetím největším holandským městem Haagem. Půlmilionové město s oficiálním holandským názvem Den Haag (nebo 's-Gravenhage, chcete-li) je důležité jak z národního, tak mezinárodního hlediska.

V Haagu totiž sídlí král Willem-Aleksander se svoji rodinou, holandská vláda a rovněž tamní parlament. I když je hlavním městem země tulipánů Amsterdam, všechna důležitá rozhodnutí se tvoří právě v tomto administrativním městě. I díky tomu se tak v Holandsku často říká, že peníze se vydělávají v Rotterdamu, rozdělují v Haagu a utrácejí v Amsterdamu. Něco na tom asi bude. Ono rozhodovat o penězích v Amsterdamu, kde je vůně marihuany cítit na každém pětníků, by taky mohlo být dost riskantní.

Kromě holandského státního aparátu sídlí v Haagu rovněž celá řada mezinárodních institucí. Mezi nimi například Mezinárodní soudní dvůr (neplést se Soudním dvorem EU v Lucemburku ani s Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku), Mezinárodní trestní soud, Mezinárodní trestní tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu nebo dvě organizace spadající pod strukturu EU - Eurojust a Europol.

A především Mezinárodní soudní dvůr stojí za návštěvu. Hlavní soudní orgán OSN totiž sídlí v Paláci míru, který je opravdu reprezentativním centrem pro tak důležitou organizaci. Mimochodem, předsedou Mezinárodního soudního dvora je od roku 2012 Slovák Peter Tomka, který právo kdysi studovával v Praze. Československo tak může být pyšné.

Z centra města je to v Haagu navíc kousíček k moři, a tak jsme se tramvají vydali strávit nedělní holandské odpoledne na pláž v Scheveningenu. Na koupání to narozdíl od posledního výletu k moři v belgickém De Haanu tentokrát nebylo, ale i tak šlo o příjemně strávený čas.

O hudební stránku se starala jedna z místních kapel, která se snažila zástupy do sytě oranžových dresů oděných posluchačů naladit na správnou provozní teplotu pro pozdně odpolední mač Oranjes na světovém šampionátu v Brazílii. I když už muzikanti měli svá nejlepší hudební léta za sebou, pořád se dokázali pořádně odvázat a vytvořit pozitivní atmosféru.

Hladový žaludek pak naplnila britská specialita "fish and chips" podávaná na holandský způsob. "Jen si dávejte pozor na ptáky, až budete jíst," rozloučil se s námi přátelskou radou majitel místního stánku. Mé sympatie si rovněž získal i tím, že měl své menu k dispozici také v češtině. Nevím, jestli zrovna do Holandska k moři proudí davy hladových Čechů. Ale i tak malá zmínka o malém státu uprostřed Evropy potěší.

Hup Holland Hup

Jelikož už se ovšem nebezpečně blížil čas výkopu osmifinálového mače mezi Holandskem a Mexikem, nasedli jsme na první vlak a jeli si vychutnat atmosféru do samého srdce Amsterdamu. Holanďané rozhodně nezklamali a oblékli se od hlavy až k patě do oranžové. Dresy, šály, čepice, sluneční brýle, náramky, kraťasy. Všechno oranžové.

Najít místo ke sledování zápasu tak bylo stejně obtížné, jako najít někoho, kdo zrovna nebyl oděn do popelářského. Nakonec jsme ale měli štěstí a našli volný stůl s příznivým výhledem na obrazovku. Po nezáživné první půli se všechno podstatné odehrálo až v poločase s pořadovým číslem 2. Hned v jeho samém úvodu celá země ztichla, jelikož se Mexičané dostali do vedení.

Jedinou radost z toho tak měli asi jen návštěvníci mexické restaurace za rohem, která byla před startem zápasu plná k prasknutí a na návštěvu dokonce přispěchal i televizní štáb. Robben, Van Persie, Sneijder a spol. se snažili, jak jen mohli, ale vytoužené vyrovnání ne a ne přijít. Fanoušci nervozitou zvolnili v pití Heinekenu a živě rozebírali taktiku stratéga Louise van Gaala.

Vyrovnávací gól Wesleyho Sneijdera a proměněný pokutový kop Klaase-Jana Huntelaara však naplno odstartovaly tu pravou atmosféru a oslavy postupu mezi nejlepších osm celků mundialu. Nejsem si úplně jist, jestli si někteří fanoušci konec zápasu vůbec pamatují. Na stylu jejich oslav to ovšem nebylo znát a náladu jim to rozhodně nezhoršilo.

Noční Amsterdam tak tentokrát kromě pouličních lamp rozzářily i oranžové dresy. Průvody fanoušků zpívaly Hup Holland Hup (jakousi holandskou verzi kdo neskáče, není Čech), všechna motorová vozidla testovala funkčnost svých klaksonů a většina turistů rychle zmizela do obchodů se suvenýry, aby se také oděla do oranžové a splynula tak s místními. Prostě a jednoduše, óda na holandskou radost.

Britský smraďoch

Méně radostný ale byl náš příchod zpátky na hostel. V pokoji pro šest jsme byli pouze ve čtyřech a tak jsme se celou cestu zpátky modlili za to, abychom nevyfasovali žádného dalšího spolunocležníka. Toto přání ale brzy vzalo za své a cestou na pokoj jsme přibalili mladíka z Liverpoolu.

Na první pohled sympatický Brit, klasický batůžkář. Bohužel ale rovněž na své cestě do Amsterdamu vynechal hygienu vlastního těla, díky čemuž se jeho "vůně" hodně podobala té, kterou je možné cítit na procházce parkem u hlavního nádraží pražského.

Naštěstí se ale okamžitě vydal do sprchy, aby se proměnil zpět v kultivovaného člověka. Nevím přesně, co v té koupelně dělal, ale nechal v místnůstce 1x2 metry velký nepořádek. Jít se sprchovat po něm bylo skoro o zdraví. Po deseti minutách mé tělesné očisty jsem se vrátil do pokoje uprostřed hádky, v níž nás náš britský "kamarád" nazval těmi nejzlejšími lidmi na světě a teatrálně opustil náš pokoj.

Zpátky už se ale zaplaťpánbůh nevrátil, a tak jsme měli klid. Voňavky stážistek z Rakouska znovu vykouzlily příjemný vzduch uvnitř pokoje, a tak po Liverpoolčanovi zbyla jen špinavá koupelna. Vstřebávajíc toto extempore jsme ovšem zjistili, že mladík vůbec neměl klíč od našeho pokoje. Vůbec si neodemkl svoji skříňku, aby si z ní vzal ručník na mytí. To ostatně vysvětluje tu špínu v koupelně a kousky toaletního papíru, kterými se snažil utřít.

Mladík prostě jen potřeboval sprchu, a tak se nenápadně vloudil dovnitř hostelu. Díky nám se pak dostal do našeho pokoje, tam si dal sprchu, na závěr vyvolal hádku, aby měl důvod odejít, a tím jeho pobyt v hostelu Hans Brinker skončil. Určitě to nebylo poprvé, co něco takového udělal. Ale taktika mu vyšla do posledního puntíku.

Benátky severu

Amsterdam ale naštěstí nabízí rovněž i daleko zajímavější zážitky. Tak například 165 kanálů, díky čemuž mají "Benátky severu" více kanálů než pravé, italské Benátky. Přes tyto kanály vede 1281 mostů a parkuje v nich na 2500 hausbótů. Každý týden se pak v některém z kanálů také ocitne v průměru jedno auto nepozorného řidiče, který při parkování v těsné blízkosti neodhadne vzdálenost. To už je skoro na založení dobře prosperující živnosti.

Amsterdam je největším holandským městem a své jméno dostal podle místní řeky Amstel. Největšího rozkvětu se město dočkalo v 17. století během zlatého období, kdy byl Amsterdam nejbohatším světovým městem. Dnes tu žije na 800 tisíc obyvatel, které každoročně přijede navštívit 3,5 milionu turistů z celého světa.

V Amsterdamu je rovněž více kol než obyvatel, a tak se turista musí mít vždy na pozoru, aby náhodou nezpůsobil nějakou nebezpečně vyhlížející kolizi. Projet se po ránu cestou do práce na kole, kolem krásných kanálů, ovšem musí být opravdu výborný start nového dne. To ale nesmí pršet, jinak to může v amsterdamských ulicích pěkně klouzat. Místní jsou ale zvyklí v jedné ruce držet deštník, v druhé telefon a ještě se přitom rozčilovat na nepozorné řidiče automobilů, takže je nějaký déšť nemůže zaskočit.

Deník Anny F.

Kromě kanálů je v Amsterdamu možné navštívit i řadu světově významných muzeí. Nejvíce se jich nachází na Muzejním náměstí (Museumplein), kde vedle sebe stojí Rijksmuseum a muzeum Van Gogh. Kdo neholduje umění a naopak ho nyní v době fotbalového mistrovství zasáhla fotbalová horečka, může se vydat na prohlídku padesátitisícového svatostánku Ajaxu Amsterdam pojmenovaného Amsterdam Arena.

Nedávná historie na vás dýchne v domě Anny Frankové. Muzeum zasvěcené mladé židovské dívce, která si během druhé světové války psala deník svých pocitů a prožitků, je mezi turisty velmi oblíbené a na vstup do něj se většinou stojí 1-2 hodinová fronta. 

Anne Franková s rodinou utekla z Německa do Holandska, kde se dva roky schovávala v Amsterdamu. Nakonec však byla tajná skrýš prozrazena a Anne byla s celou rodinou deportována do koncentračního táboru. Konce války se tehdy patnáctiletá dívka bohužel nedožila. Přežil ovšem její deník, který si vedla od svých třinácti let.

Její velký sen vydat svoji vlastní knihu a stát se slavnou spisovatelkou se tak stal realitu. Její otec měl nejprve velký problém najít vydavatele, který by knihu uvedl na trh. Nakonec se mu to ale povedlo a kniha se pak díky svému úspěchu dočkala sedmdesáti různých jazykových verzí a celosvětově se jí prodalo na 30 milionů kusů.

Banánové pivo

Amsterdam je rovněž vyhlášený svou tolerancí k užívání marihuany. Takzvaný coffeeshop je tam proto možné potkat na každém rohu a známé aroma zapálené "trávy" je cítit úplně všude. Kdo nemá rád kouření, může vyzkoušet marihuanu i v pečeném obalu uvnitř některého z koláčků. Záleží, jaké kdo má preference.

Mnoho turistů v Amsterdamu rovněž míří do Red Light districtu, aby v místních výlohách okoukli spoře oděné sexuální pracovnice. Nevím přesně, jak moc tato živnost plnoštíhlým dámám středního věku vynáší. Ale proti gustu některých turistů žádný dišputát. Heineken a Coffeeshopy mohou občas zkrášlit pohled na svět...

Doporučit naopak rozhodně mohu projížďku lodí po místních kanálech, kdy je možné poznat Amsterdam z nové perspektivy a objevit místa, které nejde v ulicích města zahlédnout. Za osm padesát se rozhodně nejedná o nepřekonatelnou částku.

Zajímavou zkušenost nabízí také gastronomie, obzvlášť v podání kuchařů z bývalých nizozemských kolonií v Indonésii a Africe. V africké restauraci se místo vidličky a nože jí za pomocí palačinek a vlastních rukou, takže se jedná o jedinečný zážitek. Objednat si k tomu můžete i banánové pivo, které se servíruje v dřevěných miskách. Případně africký čaj, jehož vůně se musí líbit i lidem, kteří čaj obvykle nepijí. Eet smakelijk!