Trainee v Bruselu: Au Revoir, Komise! (23. díl)

Skoro jako by to včera, kdy jsem přijel do Bruselu objevit ten velký evropský svět. Jenže ono už to bylo v březnu. Když proto po pěti měsících nastal jednatřicátý červenec, má komisní stáž se stala minulostí.

Jiří Poláček

Pomalu, ale jistě, tak nastává čas na bilancování a hodnocení. Stáž v Komisi mě v mnoha směrech obohatila a rozhodně se jedná o zkušenost, kterou nikde jinde než v Bruselu prostě získat nejde.

Zároveň jsem se během své práce rozhodně nenudil a musím tak jednoznačně vyvrátit mýtus o tom, že se tu vůbec nepracuje a zaměstnanci za to dostávají královsky zaplaceno. Kdyby ovšem někdo o takovém pracovním místě věděl, určitě budu rád, když mi o něm řekne, abych se o něj taky mohl ucházet.

Vidět fungování EU zevnitř je jediný způsob, jak může člověk pochopit, o čem celý tento projekt vůbec je. Rozhodně ne o tom, že nám Brusel něco diktuje, přikazuje, zakazuje, vyhrožuje nebo odpírá. Mnohým českým médiím a politikům, kteří spolkli všechnu moudrost světa (a někteří dokonce několikanásobně), se v tomhle ohledu věřit nedá.

Ne vždy se sice Unii úplně daří Evropanům usnadňovat, zjednodušovat a zpříjemňovat jejich život. Ale ve spoustě oblastech lidského života se jí to bezesporu povedlo.

Má se český turista dobře?

Český turista tak například na cestě z tuzemska na dovolenou do Chorvatska nemusí na každých státních hranicích stát nekonečně dlouhou frontu a projít (ponižující) kontrolou interiérů vozidla. Pokud se navíc českému turistovi v Chorvatsku zalíbí, může tam zůstat, studovat, pracovat nebo podnikat a mít stejná práva a možnosti jako všichni ostatní Chorvaté.

Díky snižujícím se poplatkům za roaming navíc hovory domů nestojí tisíce korun, a to samé by brzy mohlo potkat i používání bankomatů a platebních karet. Jestli navíc projekt společné evropské měny ustojí současnou krizi, třeba ani český turista nebude muset před/po dovolené na Jadranu chodit do směnáren a následně doma hromadit tuny mincí těch nejnižších hodnot ze všech evropských zemí.

Dostane-li našinec v Chorvatsku chuť na české pivo, může si být jistý tím, že dostane pivo vyrobené v českých luzích a hájích, nikoliv nepoživatelný chmelový nápoj vyrobený kdesi uprostřed Balkánu vydávající se za kvalitní pivo ze střední Evropy. A bude-li si k jídlu přát chorvatskou specialitu, měla by mu na stole přistát pochoutka z Chorvatska, nikoliv Řecka, Turecka či Afriky.

Podobných příkladů jde najít samozřejmě daleko víc a jiné určitě ještě přibudou. Ne všichni si samozřejmě okamžitě polepší a budou mít možnost čerpat všechny unijní benefity. EU a její jednotliví členové jako celek si ale vždy polepší. Nesmíme tedy zapomínat na věci, které většinou bereme jako samozřejmost, a naopak bychom měli přestat zveličovat nepodstatné maličkosti typu tvaru okurek či banánů.

Bruselské skazky

Kromě pracovních zkušeností mě stáž obohatila také po lidské stránce. Během pěti měsíců v Bruselu jsem tu potkal spoustu zajímavých lidí z celé Evropy (a de facto i celého světa) a vedl s nimi zajímavá povídání o více či méně zajímavých, důležitých, vážných i humorných tématech.

Řadu z těchto velmi interesantních lidí nyní můžu směle nazvat svými kamarády. A to i přesto, že jsme spolu nestrávili tolik času, kolik bych si byl býval přál. Spoustu jiných lidí určitě potkám v budoucím profesním životě, popřípadě na svých cestách na starém kontinentě. Vždy se totiž nesmírně hodí mít známé od Lisabonu až po Sofii a od Londýna až po kyperský Paphos.

A spoustu lidí v budoucnosti asi už nepotkám, ale takový je holt život. Životní příběhy všech, které jsem v Bruselu poznal, však rozhodně nezapomenu. Tady je namátkou pár z nich.

• Německý Turek Yilmaz, který se sice narodil v Německu, ale celé své dětství prožil v Turecku. V 15 se však do Německa vrátil, naučil se německy a anglicky, vystudoval univerzitu v Hamburku a nyní po stáži v Komisi bude pokračovat ve studiích v Cambridgi.

• Ir James, který se dozvěděl o jedné z nejznámějších irských whiskey Tullamore Dew až od dvou Čechů na Lucemburském náměstí.

• Řekyně Valia, která v rámci programu Erasmus studovala v západočeské Plzni a dodnes si pamatuje hlášení z tamní MHD "Příští zastávka Bory". A samozřejmě i důležitou frázi "ještě jedno".

• A v České republice studovala i Bulharska Tsveti, a to konkrétně v Olomouci. Dodnes s velkým nadšením vzpomíná na hodiny češtiny a výlety do Prahy.

• Slovenka Kristína, která studovala stejný program na stejné univerzitě ve stejném období jako já, ale potkali jsme se až v Bruselu.

• Čech Tomáš, který vystudoval univerzitu v Maastrichtu. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby se mu to nepovedlo v holandštině, kterou před svých odchodem do Holandska vůbec neznal.

• Angličan Tim, jehož oblíbeným pokrmem byl brambůrkový sandwich.

• Spousta lidí, která si díky mému příjmení neustále myslela, že jsem z Polska a zdravila mě proto cześć.

• Polka Kasia, která si při každém svém výletu do České republiky - stejně jako většina jejích krajanů - musí dát nejoblíbenější české jídlo - smažený sýr.

• Francouz Nicolas, v jehož angličtině je Praha "Prága" a Česká republika "Čechia".

• Slovinka Kaja, pro kterou je (stejně jako pro většinu Slovinců a Chorvatů) nejzábavnější českou frází "nafukování" lehátka.

• Maďar Gyula, který všem posílá "ešemeš".

• Rakušanka Amelie z Innsbrucku, která bytostně nesnáší zimu, a její krajanka Tatjana z Vídně, která ještě nikdy nebyla v Praze.

• Němec Nico, jehož prarodiče pochází z Mladé Boleslavi, díky čemuž mě při každé příležitosti už zdálky zdravil zvoláním "ty vole".

• Nico má i další zajímavý příběh. Svoji italskou přítelkyni Irene totiž potkal během studií ve francouzském Toulouse, mluví spolu anglicky a pracovali spolu v Bruselu. Jaký bude jejich další evropský příběh ovšem bruselští ptáčkové zatím tají.

• Italka Giulia, která se mě snažila přesvědčit o tom, že spojení Italů a slunečních brýlí je jen hloupým stereotypem, a že cappuccino se pije zásadně pouze do 11 hodin dopoledne.

• Belgičanka Sara, která mi tak dlouho vysvětlovala rozdíl mezi holandštinou a vlámštinou, než jsem tyto jazyky začal rozlišovat.

A takto bych mohl pokračovat dalších několik stránek. Brusel každý den napíše nespočet příběhů a je jen na každém z nás, aby byl jeho přímou součástí a kladným hrdinou. Ještě mi v hlavním městě belgického království pár dní zbývá, takže doufám, že nějaký ten příběh přidám.

O tom ale zase někdy příště. Teď nezbývá nic jiného, než se rozloučit s Komisí ("Au Revoir") a zamávat Barrosovi s Junckerem uvnitř Berlaymontu. Bylo mi s Vámi hezky, ale i život mimo bruselskou bublinu je zajímavý a krásný. Určitě se ale spolu ještě někdy potkáme, o to se osobně postarám. Takže (brzy) na viděnou, EU :)